Trestní odpovědnost právnických osob

Zásada přičitatelnosti jednání právnické osobě

Kontinentální trestní právo staví tradičně na zásadě odpovědnosti za zavinění. Podle této zásady tedy může být dovozena trestní odpovědnost konkrétní osoby, pouze pokud tato osoba jednala zaviněně, tedy se trestného činu dopustila úmyslně nebo z nedbalosti. Nauka také hovoří o tzv. subjektivní odpovědnosti.

Naopak s objektivní odpovědností se můžeme setkat v rámci správního práva trestního, tedy u odpovědnosti za správní delikty (vyjma z toho odpovědnost za přestupky) či u odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti. Právní nauka přitom definuje zavinění jako psychický vztah člověka ke konkrétním skutečnostem zakládajícím trestný čin. Je přitom rozlišovaná složka volní (pachatel chce, aby nastal nějaký konkrétní následek, či je s tím srozuměn), a složka vědění (pachatel ví nebo neví o konkrétní okolnosti).

Zkoumáním, mnohdy velmi náročným, neboť tu jde o posouzení vnitřního vztahu pachatele ke konkrétním skutečnostem, docházíme k závěru, zda ta která osoba jednala v úmyslu přímém či nepřímém, z nedbalosti vědomé či nevědomé či jednala nezaviněně. Příkladem takového nezaviněného jednání mohou být například svalové záškuby během epileptického záchvatu, neboť zde chybí vůle jednajícího k takovým pohybům.

V případě právnických osob, které jsou fiktivními osobami vytvořenými právem (současná právní úprava se kloní k tzv. teorii fikce), však nelze hovořit o vůli právnické osoby, a tedy ani o zavinění. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tak zavádí tzv. přičitatelnost jednání fyzické osoby nebo orgánu osobě právnické, na základě které lze dovodit existenci trestní odpovědnosti konkrétní právnické osoby. Aby však bylo možné jednání fyzické osoby nebo orgánu právnické osobě přičítat, musí být naplněno hned několik zákonných předpokladů. Předně musí fyzická osoba nebo orgán alternativně jednat:

• v zájmu právnické osoby nebo
• v rámci činnosti právnické osoby.

Jde-li o posouzení, zda fyzická osoba nebo orgán jednal v zájmu právnické osoby, je třeba nezapomínat, že takový zájem může být majetkového, ale také nemajetkového charakteru (obecně jde o jednání, které zlepšuje nebo alespoň zachovává postavení právnické osoby). Těžkosti může jistě přinášet také posouzení, zda to které jednání probíhalo v rámci činnosti právnické osoby. Podpůrně lze rozsah činnosti dovozovat například ze zakladatelského právního jednání (společenská smlouva, stanovy, atp.) či ze zákona, jde-li o právnickou osobu založenou zákonem.

Pokud bychom však zůstali pouze u této podmínky, byla by šíře trestní odpovědnosti právnických osob takřka bezbřehá a patrně bychom došli k tomu, že v řadě případů by bylo dovozování trestní odpovědnosti vůči právnické osobě značně nespravedlivé. Proto zákonodárce v § 8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob omezuje okruh osob a orgánů, jejichž jednání lze konkrétní právnické osobě přičítat. O přičitatelné jednání tak půjde, jen jednal-li tak:

• a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,
• b) osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),
• c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby (pozn. především půjde o ovládající osobu ve smyslu § 74 ZOK), nebo
• d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c) výše.

Jednou z novel zákona o trestní odpovědnosti právnických osob byla doplněna možnost tzv. liberace trestní odpovědnosti právnické osoby. Právnická osoba se ve všech případech může zprostit trestní odpovědnosti, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ni bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu výše uvedenými osobami zabránila. Možnost vyvinění se tak nevztahuje pouze na zaměstnance, ale i na jednání statutárních orgánů, jakož i dalších osob působících ve vedoucích funkcích právnické osoby. Proto je vždy vhodné, aby pro vnitřní poměry samotného fungování právnické osoby, byly vhodně nastaveny kontrolní a vyhledávací mechanismy.

Poslední otázka vyvstávající v souvislosti s přičitatelností jednání právnické osobě, kterou v tomto článku zmíníme, se týká formy zavinění. Trestní zákoník totiž vyžaduje, aby trestné jednání bylo spácháno úmyslně, nestanoví-li výslovně, že určitého trestného činu se lze dopustit i z nedbalosti. Pokud tedy není naplněna požadovaná forma zavinění, nejedná se o jednání trestné. Příkladem může být třeba trestný čin poškození cizí věci, u kterého zákon vyžaduje úmysl.

Poškodí-li tedy osoba cizí věc z nedbalosti, není její jednání postižitelné skrze trestní právo. Jak bylo ovšem uvedeno již výše, lze mluvit o zavinění u právnických osob jen těžko. Zavinění a jeho formu je u právnické osoby ve vztahu k některému z trestných činů třeba odvozovat od zavinění fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti ve smyslu, tedy osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičitatelné.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.