Trestní odpovědnost právnických osob

Vztah trestní odpovědnosti osob právnických a osob fyzických

Ačkoliv jsou tedy právnické osoby trestně odpovědné, jejich trestnost vyplývá vždy z protiprávního jednání konkrétní fyzické osoby. Právnická osoba totiž jako právní konstrukt (tedy fiktivní subjekt) sama nejedná, jednají za ni od ní odlišné fyzické osoby, jejichž jednání se za určitých, shora uvedených podmínek, právnické osobě přičte.

Z toho však nelze vyvodit závěr, že trestní odpovědnost této konkrétní fyzické osoby přičítáním právnické osobě zanikne. Je tomu právě naopak. Tato zásada, vyjádřená v § 9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, je právní naukou označována jako zásada souběžné nezávislé trestní odpovědnosti osob fyzických a právnických.

Zmíněné ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob velmi návodně uvádí, že trestní odpovědnost právnické osoby není dotčena trestní odpovědností osob fyzických. Za konkrétní trestné jednání tedy může být odsouzena jak pachatel-fyzická osoba, tak současně i pachatel-právnická osoba, které se toto jednání přičítá. Tato skutečnost má pak dopady i v rovině trestního práva procesního, o čemž článek pojednává níže. Toliko k vysvětlení souběžnosti trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob.

Nezávislost trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob se pak projevuje v případech, kdy je trestní odpovědnost fyzické osoby vyloučena, zanikne či se nepodaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba čin spáchala. Může jít kupříkladu o situace, kdy byla fyzická osoba během jednání nepříčetná či v průběhu trestního řízení zemře.

Takové skutečnosti nemají za následek zánik trestní odpovědnosti právnické osoby. To je řešení velmi praktické, neboť umožňuje potrestat právnickou osobu i v případě, že je bez důvodných pochybností zřejmé, že jí lze trestné jednání přičítat, ale například se nepodaří prokázat, který konkrétní zaměstnanec se jednání dopustil.

Přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce

Se zavedením trestní odpovědnosti právnických osob dochází k prolomení další ze zásad trestního práva, a to konkrétní zásady, že trestní odpovědnost nepřechází na právního nástupce. To i nadále platí pro trestní odpovědnost fyzických osob, ale ne tak pro trestní odpovědnost právnických osob. K tomu zákonodárce v § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob uvádí, že trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce.

Taková situace může nastat například při postupu podle zákona o přeměnách, tedy kupříkladu při fúzích či rozděleních. Tato zákonná úprava tedy neumožnuje, aby se právnické osoby vyvázaly z trestní odpovědnosti například fúzí splynutím, kdy původní právnické osoby zaniknou a zároveň vznikne jiný nový subjekt. Trestní odpovědnost těchto splynuvších právnických osob zkrátka přejde na nově vzniklý subjekt.

Zákonodárce rovněž počítal s případy, kdy má trestní odpovědnost přejít na více právních nástupců, což bude časté při rozdělení rozštěpením či odštěpením podle zákona o přeměnách. Soud pak má přihlédnout při rozhodování o druhu a výměře trestu nebo ochranného opatření i k tomu, v jakém rozsahu na každý ze subjektů přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného trestného činu, případně i k tomu, v jakém rozsahu kterýkoli ze subjektů pokračuje v činnosti, v souvislosti s níž byl spáchán trestný čin.

Dodejme ještě, že trestní odpovědnost přechází skutečně na všechny právní nástupce. Nic na tom nemění ani další přeměny podle zákona o přeměnách. To může jistě vyvolávat opodstatněné obavy u zástupců nástupnických právnických osob.

Přeshraniční přemístění sídla ani změna právní formy právnické osoby nejsou považovány za právní nástupnictví, a proto na ně tato ustanovení ZoTOPO nebudou mít žádný vliv.

Obecné zásady sankcionování právnických osob

Obsahem trestní odpovědnosti je na straně jedné právo státu uložit pachateli trestného činu trestní sankci a na straně druhé povinnost pachatele výkon této sankce strpět. V tomto směru se odpovědnost fyzických a právnických osob neliší. Je však nutno vnímat odlišnosti v tom, jak a na koho trestní sankce dopadá. V případě fyzických osob se silně projevuje zásada personality trestní sankce, podle které má trest co nejméně působit na okolí pachatele (například na jeho rodinné příslušníky). TToho však mnohdy nelze dosáhnout při ukládání sankcí právnickým osobám.

Tak například peněžitý trest uložený právnické osobě může značnou měrou dopadnout nejen na sankcionovanou právnickou osobu, ale také na její zaměstnance, věřitele, ale rovněž třeba na drobné akcionáře, kteří měli minimální možnost zabránit trestněprávnímu jednání přičítanému právnické osobě. Tato výhrada je často zmiňována naukou jako argument proti zavedené trestní odpovědnosti právnických osob, která tímto přináší do trestního práva principy kolektivní viny.

Na druhou stranu je třeba říci, že si byl zákonodárce této skutečnosti vědom, a proto soudu uložit povinnost i tyto skutečnosti při ukládání sankcí zohledňovat. Tím však rozhodně nejsou zákonná pravidla pro stanovení druhu a výměry trestu vyčerpána. Soud tak při stanovení druhu a výměry trestu musí dále zohlednit následující skutečnosti. Tato obecná zásada je pak konkretizována zejména u peněžitého trestu, viz dále.

Povaha a závažnost činu

Na první místo zařadil zákonodárce povahu a závažnost trestného činu. Obdobně je tomu i u sankcionování osob fyzických. I u právnických osob se tak, co se týče posouzení povahy a závažnosti trestného činu, vezmou v potaz kritéria stanovená v § 39 odst. 2 trestního zákoníku. Jsou jimi zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl.

O závažnosti trestného činu pak dále svědčí naplnění polehčujících, nebo naopak přitěžujících okolností, jež nalezneme v § 41 a 42 trestního zákoníku. Namátkou uveďme z polehčující okolností například skutečnost, že se pachatel přičinil o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu či svůj trestný čin sám oznámil úřadům, z přitěžujících naopak, že trestným činem způsobil vyšší škodu nebo jiný větší škodlivý následek či spáchal více trestných činů.

Nutno podotknout, že některé polehčující či přitěžující okolnosti jsou pro povahu právnické osoby vyloučeny (kupříkladu, že pachatel spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých). Nelze ale vyloučit, že soud bude přihlížet například k tomu, že právnická osoba vnikla krátce před tím, než došlo ke spáchání trestného činu a neměla tak dostatek zkušeností. Výčet přitěžujících a polehčujících okolností uvedených v trestním zákoníku ostatně není stanoven jako taxativní a soudce tak může přihlédnout i ke skutečnostem v zákoně neuvedeným.

Poměry právnické osoby

Zákonodárce v tomto směru zmiňuje dosavadní činnost právnické osoby a její majetkové poměry. Bude-li tak soud ukládat sankci právnické osobě, zohlední například skutečnost, že právnická osoba dosud nebyla sankcionována. K tíži bude naopak právnické osobě fakt, že již byla odsouzena či se v minulosti dopouštěla správních deliktů či neplnila své soukromoprávní závazky.

Majetkové poměry jsou velmi zásadním kritériem zvláště při ukládání peněžitého trestu. V tomto směru se jistě nabízí otázka, zda tak není porušena zásada rovnosti před zákonem. Domníváme se, že nikoliv. Trestněprávní sankci nelze totiž vnímat v její výši izolovaně, ale je nutno přihlédnout i k intenzitě, se kterou působí na konkrétní subjekt. Tato intenzita působení by přitom měla být za jinak stejných okolností stejná.

V opačném případě by došlo k porušení zásady rovnosti před zákonem. Intenzitu působení peněžité sankce je pak tedy nutno vnímat v kontextu majetkových poměrů konkrétní sankcionované osoby. Stejný peněžitý trest ve výši 10 milionů korun totiž různou intenzitou působí na malou obchodní společnost, pro kterou může být i likvidační, a jinak na velkou nadnárodní korporaci.

Právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu

Pokud jsme v předchozím odstavci vyvraceli názor, že zohlednění majetkových poměrů při ukládání trestní sankce není v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem, u tohoto kritéria se lze přiklonit spíše k opačnému závěru.

Zákonodárce ukládá soudu povinnost přihlédnout k tomu, zda právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, který má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost. Méně přísně trestány tak budou hospodářsky významné právnické osoby či takové působící v oblasti dodávek a výroby energií či vojenského materiálu. Je otázkou, zda by tomu nemělo být právě naopak.

Působení právnické osoby po činu

V tomto směru zákonodárce podtrhuje účinnou snahu právnické osoby nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky spáchaného činu. Z dalších okolností se jistě nabízí také oznámení trestného činu či skutečnost, že se právnická osoba nedopustila dalších trestněprávních jednání, respektive jí takováto jednání nebyla přičítána.

Účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby

Na posledním místě zmínil zákonodárce individuálně-preventivní účel trestní sankce. Takovým důsledkem může být například posílení vnitřní kontroly či nastavení mechanismů k zamezení páchání dalších trestných činů zaměstnanci a dalšími osobami a orgány, jejichž jednání se právnické osobě přičítá.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.