Úvod do dědického práva

Svěřenské nástupnictví

Zůstavitel je také oprávněn nařídit, aby dědictví přešlo po smrti jeho dědice nebo v určitých jiných případech na svěřenského nástupce jako následného dědice.

Rozdíl mezi náhradnictvím a svěřenským nástupnictvím je zejména v tom, že u náhradnictví se dědic dědicem prakticky nestává, jelikož ztratí např. smrtí, způsobilost být dědicem ještě před smrtí zůstavitele a pozůstalost tak připadne rovnou náhradníkovi.

Oproti tomu u svěřenského nástupnictví zůstavitelem povolaný dědic pozůstalost skutečně nabývá, je však v rozsahu této pozůstalosti omezen při pořizování pro případ své smrti nebo jiné právní skutečnosti (např. ukončení studia) tím, že tuto pozůstalost následně nabývá svěřenský nástupce.

Je-li však zůstavitelova poslední vůle neurčitá do té míry, že nelze zjistit, zda povolal náhradníka, nebo svěřenského nástupce, má se za to, že povolal náhradníka.

Povolá-li zůstavitel více svěřenských nástupců, z nichž někteří v době smrti zůstavitele jako osoby ještě neexistují, zanikne svěřenské nástupnictví, jakmile jmění nabude první svěřenský nástupce z těch, kteří nebyli zůstavitelovými současníky.

Svěřenské nástupnictví pak zanikne nejpozději uplynutím sta let od smrti zůstavitele, a to i když nařídil delší dobu. Zůstavitel tak v praxi může určit dlouhou řadu svěřenských nástupců, nicméně tato řada je výše uvedeným časovým úsekem omezena. Má-li však svěřenský nástupce nabýt dědictví nejpozději při smrti dědice žijícího v době zůstavitelovy smrti, zanikne svěřenské nástupnictví teprve, až první ze svěřenských nástupců nabude dědictví po tomto dědici.

Svěřenské nástupnictví samozřejmě zanikne také tehdy, není-li již žádný ze svěřenských nástupců, nebo nenastane-li případ, pro který bylo zřízeno.

Svěřenské nástupnictví, které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomka, také zaniká tehdy, zanechá-li toto dítě potomka, který je způsobilý dědit. To platí i tehdy, zřídí-li zůstavitel svěřenské nástupnictví jinému svému potomku v době, kdy ten potomka nemá.

Obdobně pak svěřenské nástupnictví zanikne, pokud zůstavitel povolá svěřenského nástupce osobě, která není způsobilá pořizovat pro omezení svéprávnosti a tato osoba nabude pořizovací způsobilost. Svěřenské nástupnictví tak zanikne navždy, i když třeba dědic svojí pořizovací způsobilost znovu ztratí.

Mezi povinnosti dědice vůči svěřenskému nástupci patří, že na požádání svěřenského nástupce je dědic povinen bez zbytečného odkladu a za jeho přítomnosti sestavit v písemné formě inventář všeho, co děděním nabyl. Takový inventář vydá svěřenskému nástupci. Na žádost svěřenského nástupce musí být podpis dědice na inventáři úředně ověřen. Náklady na sestavení inventáře pak jdou k tíži dědictví.

Dědic má při nařízení svěřenského nástupnictví povinnost o dědictví pečovat. Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici právo s dědictvím volně nakládat, je vlastnické právo dědice k tomu, co nabyl děděním, omezeno na práva a povinnosti poživatele. K jakýmkoli dispozicím s dědictvím je podmíněno souhlasem svěřenského nástupce, navíc ve formě veřejné listiny. Dědic tak nesmí věci volně zcizovat.

Určitou výjimku z takového omezení představuje stav, kdy je vzhledem k péči řádného hospodáře potřebné věc v dědictví zatížit nebo zcizit. Na návrh dědice může souhlas svěřenského nástupce nahradit soud. Má-li být věc rozhodnutím soudu zatížení nebo zcizena za úplatu, rozhodne soud rovněž o způsobu, jak bude s výtěžkem naloženo. V potaz vezme oprávněné zájmy svěřenského nástupce.

Odmítnutí dědictví

Každý dědic má právo po smrti zůstavitele své dědictví, tedy právo na pozůstalost, nebo na jeho poměrnou část, odmítnout. Na dědice, který dědictví odmítl, se poté hledí jako by ho nikdy nenabyl. Odmítnout dědictví lze pouze výslovným prohlášením učiněným vůči soudu, a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozumí o jeho dědickém právu a jeho právu dědictví odmítnout. Je tedy vždy potřebné hlídat lhůtu k odmítnutí dědictví, kdy případnou prekluzí takové právo zaniká. Občanský zákoník však připouští možnou existenci důležitých důvodů, kdy soud může lhůtu přiměřeně prodloužit.

Možnost odmítnout dědictví však nemá smluvní dědic, tedy ten, který se dědicem stal dědickou smlouvou. Nepominutelný dědic může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu. Obecně však nelze dědictví odmítnout pod podmínkou, s výhradou nebo jen zčásti.

Vzdání se dědictví

Každý dědic, kromě státu v případě odúmrti, má právo se dědictví výslovně vzdát ve prospěch jiného dědice prohlášením učiněným před soudem. Jiný dědic, v jehož prospěch se původní dědic svého dědictví vzdal, musí s nabytím dědictví ovšem souhlasit. Vzdát se dědictví samozřejmě nemůže ten dědic, který dědictví již dříve odmítl, nebo u kterého se zjistil nedostatek dědické způsobilosti. Ten, kdo se dědictví vzdal, se tím nezbavuje povinnosti splnit příkaz, nařízení odkazu, nebo jiné opaření, které může a má podle zůstavitelovy vůle splnit jen osobně.

Zřeknutí se dědického práva

Dědického práva se lze také předem zříci, a to smlouvou se zůstavitelem. Účinky zřeknutí se dědického práva působí i proti potomkům. Ten, kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl. Ten, kdo se však zřekne pouze práva na povinný díl, nezříká se tím práva z dědické posloupnosti. Smlouva o zřeknutí se dědického práva musí mít formu veřejné listiny.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.