Úvod do dědického práva

Závěť

Závěť je i po nabytí účinnosti nové právní úpravy nejčastějším způsobem projevu zůstavitelovi vůle pro případ smrti. Na rozdíl od dědické smlouvy se jedná o projev vůle odvolatelný, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.

Jedná se o klasický projev autonomie vůle zůstavitele, který je dle právní úpravy zcela oprávněn rozhodovat o způsobu vypořádání jeho jmění po jeho smrti. Aby však byla závěť, jako poslední pořízení zůstavitele platná, musí splňovat určité formální požadavky.

Zůstavitel, který hodlá učinit pořízení pro případ smrti ve formě závěti, musí zejména dodržet požadavky kladené občanským zákoníkem na platné právní jednání. Pořizovací vůle musí být, jako jiné právní jednání, vážná, pravá, neučiněná v tísni a prosta omylu. Zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.

Neplatnost závěti způsobí také absence údaje o jejím pořízení, a to v případě, kdy zůstavitel pořídil více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení. Na první pohled přísný důsledek formálního nedostatku závěti v podobě chybějícího určení data jejího pořízení má své logické opodstatnění s ohledem na pravidlo, že platná je vždy ta závěť zůstavitele, která byla učiněna později.

Pokud tedy zůstavitel za život pořídil např. dvě závěti, které si vzájemně odporují, je platná vždy pouze ta, kterou učinil později. Pokud však není zřejmé, která z nich byla učiněná později, nemůže být platná ani jedna, neboť by došlo k nepřípustné nejistotě v právních vztazích účastníků dědického řízení. V takovém případě by se k závěti nepřihlíželo a došlo by k dědění ze zákona.

Samotná závěť může být napsána různými způsoby. Neplatnost by nezpůsobilo ani sepsání závěti v cizím jazyce. Zákonodárce jako východisko z potíží při výkladu závěti stanovil pravidlo, že závěť je třeba vykládat tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se tak vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.

Pokud je tedy zůstavitel navyklý používat některé slovní obraty v jiném než obvyklém kontextu, je třeba celý obsah závěti hodnotit v kontextu slov za použití jejich významu tak, jak jej chápal zůstavitel. To je ovšem nezbytné v dědickém řízení prokázat, např. výpověďmi svědků.

Zůstavitel může také v závěti poukázat i na obsah jiné listiny. V takovém případě má i tato jiná listina stejné právní účinky, pokud splňuje náležitosti závěti. Pokud náležitosti závěti nesplňuje, je její obsah použit jen k vysvětlení zůstavitelovy vůle, a to v souladu s pravidlem o maximální snaze vyhovět přání zůstavitele a jeho poslední vůli.

Zůstavitel není oprávněn povolání dědice svěřit jiné osobě, ani pořídit společně s jinou osobou. Není tak nadále např. možné, pořídit závěť společně s manželem nebo dětmi.

Zůstavitel je oprávněn závětí povolat k dědictví jednoho nebo i více dědiců, kdy závětí může pořídit o celé pozůstalosti či pouze o její části. Dědici tak připadne celá pozůstalost, je-li povolán jako dědic jediný a ze závěti vyplývá, že zahrnuje celou dědickou pozůstalost. Je-li však povolanému dědici zůstaven pouze podíl, připadne zbylá část pozůstalosti dědicům, kteří dědí ze zákona.

Povolá-li zůstavitel závětí k dědictví několik dědiců, aniž by jím určil podíly, mají dědici právo na pozůstalost vždy rovným dílem. Je-li však povoláno několik dědiců tak, že jsou všem určeny podíly, ale pozůstalost vyčerpána není, mají právo na zbylou část pozůstalosti zákonní dědicové. To mohou být i dědicové, kteří dědí ze závěti.

Zákon přitom pamatuje na možnost nechtěného omylu zůstavitele při pořizování závěti, kdy není výjimečné, že při výčtu podílů nebo věcí něco přehlédl. Právo na zbylou část pozůstalosti tak zákonní dědicové nemají, měl-li zůstavitel zcela zřejmě v úmyslu povolaným dědicům odkázat celou pozůstalost, i když v celkovém výčtu jmění něco opomněl.

Může se také stát, že zůstavitel vyměří některým z povolaných dědiců přesně stanovené podíly a jiným nikoli. V takovém případě připadne dědicům povolaným bez podílu zbylá část pozůstalosti rovným dílem. Pokud by pro dědice bez podílu nic nezbylo, srazí se pro ně poměrně ze všech vyměřených podílů tolik, aby se jim dostalo podílu rovného s dědicem, kterému bylo vyměřeno nejméně.

Jsou-li podíly ostatních dědiců stejné, srazí se z nich tolik, aby se dědici, který byl ustaven bez podílu, dostal podíl s nimi stejný. I toto pravidlo pamatuje na možnost omylu zůstavitele, kdy některým dědicům přímo určí podíl z pozůstalosti a jiným ne, přičemž však jimi určenými podíly dojde k vyčerpání celé pozůstalosti a na dědice bez podílu nic nezbude.

Ovšem i v těch případech, kdy se zůstavitel při dělení podílů zřejmě pouze přepočetl, se provede dělení vždy tak, aby byla jeho vůle naplněna co nejlépe, tedy aby byla jeho vůle vždy respektována.

Ve většině případů povolává zůstavitel závětí za dědice své osoby blízké. Nicméně není výjimkou, když závětí povolá i osoby nebo skupiny osob, které jemu blízké nejsou, např. různé nadace. Zůstavitel tak může za dědice povolat i některé humanitární organizace nebo církve či školy a nemocnice.

Pokud tedy zůstavitel určí konkrétní organizaci nebo školu, je za dědice povolána pouze tato konkrétní osoba. Pokud by však povolal za dědice všechny školy nebo organizace, nebo např. všechny lidi bez domova nebo děti z dětských domovů, uplatní se zákonná domněnka, kdy v takovém případě se má za to, že dědici jsou ti, kteří do určené skupiny patřili v době zůstavitelovy smrti.

Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení chudé či obdobně určenou skupinu osob, má se pak za to, že za dědice byla povolána obec, na jejímž území měl zůstavitel poslední bydliště. Obec je pak povinna dědictví použít ve prospěch určené skupiny osob.

V určitých situacích může také dojít k tomu, že zůstavitelem povolaný dědic se nakonec dědicem nestane (dědictví např. odmítne). V takovém případě se podíl dědice, který nedědí a který nemá náhradníka, uvolní a přiroste poměrně k podílům ostatních povolaných dědiců. Právo na přírůstek však nemá dědic, kterému byl zůstaven přímo určitý dědický podíl. Jsou-li pak někteří dědici povoláni s podílem a další bez určení podílu, přiroste uvolněný podíl pouze těm, kteří jsou povoláni bez podílu.

V případě, že se zůstavitel dopustí v závěti podstatného omylu, způsobí to neplatnost předmětného ustanovení závěti. Omyl se považuje za podstatný, pokud se týká osoby, které se něco zůstavuje, nebo podílu či věci, které se zůstavují, anebo podstatných vlastností věci. Vlastnosti jsou podstatné, je-li zřejmé, že by zůstavitel v závěti tak neurčil, kdyby se v nich nebyl zmýlil. Pokud byla osoba nebo věc v závěti jen špatně popsána, o omyl se nejedná. I zde je patrná zásada občanského práva, že právní jednání je spíše platné než neplatné a omyl způsobující neplatnost jednání je spojen pouze se závažnými pochybeními.

Dovětek

Dovětek je institut, který umožňuje zůstaviteli pořídit v závěti např. odkaz, nebo stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas či uložit odkazovníku nebo dědici příkaz. Co je výše uvedeno o závěti, platí obdobně i o dovětku, zejména co se týká formálních náležitostí obou institutů občanského práva.

Pořizovací nezpůsobilost

Samozřejmě ne každý člověk je způsobilý pořizovat o svém majetku pro případ své smrti. Nezpůsobilý je tak např. člověk nesvéprávný. Tato zásada ovšem neplatí v případě člověka, který dovršil patnácti let věku a dosud nenabyl plné svéprávnosti. Takový nesvéprávný může pořizovat bez souhlasu svého zákonného zástupce formou veřejné listiny, kterou je dle nového občanského zákoníku pouze notářský zápis.

Další výjimkou je případ, kdy závěť pořizuje ten, jehož svéprávnost byla omezena soudem tak, že není způsobilý pořizovat. Taková osoba však může přesto platně pořídit závět v jakékoli formě, pokud se uzdravila do té míry, že je schopna projevit vlastní vůli, a to i bez soudního rozhodnutí o nabytí plné svéprávnosti. Obecně je však třeba respektovat zásadu, že kdo byl ve svéprávnosti omezen, může v rámci omezení pořizovat jen formou veřejné listiny.

Další výjimkou z pořizovací nezpůsobilosti je případ člověka, jehož svéprávnost byla omezena pro chorobnou závislost v důsledku užívání alkoholu, psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou duševní poruchu. Takový člověk může v rozsahu omezení pořizovat nejvýše o polovině pozůstalosti. Zbývající část pozůstalosti připadne zákonným dědicům, což se však netýká státu, pokud by měl dědit jako jediný zákonný dědic. V takovém případě může zůstavitel pořídit o celé pozůstalosti.

Forma závěti

Závěť se pořizuje výhradně v písemné formě, ledaže byla pořízena s tzv. úlevami. Závěť lze pořídit ve formě soukromé nebo veřejné listiny, kdy oba typy závěti jsou stejně platné, avšak veřejná listina je vhodným prostředkem pro zamezení případných budoucích sporů o pravost závěti. Osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti, je vždy povinna se přesvědčit, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení, tedy brát v úvahu konkrétní objektivní podmínky při sepisování veřejné listiny.

Kdo chce pořídit závěť písemnou formou, napíše celou závěť vlastní rukou a vlastní rukou ji musí podepsat. Tak se zajistí jak pravost závěti, tak také pravdivost zachycení poslední vůle zůstavitele, kterou závěť obsahuje. Závěť, kterou zůstavitel nenapíše vlastní rukou, musí alespoň vlastní rukou podepsat a před dvěma současně přítomnými svědky výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci jsou velmi důležití pro případné spory o pravosti a platnosti závěti.

V případě, že je zůstavitel nevidomý, může projevit poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být nahlas přečtena svědkem, který závěť nepsal. Zůstavitel musí před svědky potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

Je-li zůstavitel osobou se smyslovým postižením a nemůže-li číst nebo psát, projeví poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, jejíž obsah mu musí být tlumočen zvláštním způsobem dorozumívání, který si zůstavitel zvolí, svědkem, který závěť nepsal. Všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Zůstavitel zvoleným způsobem dorozumívání před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

V závěti pořízené osobou se smyslovým postižením, která nemůže číst nebo psát, pak musí být také uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, dále kdo závěť napsal, kdo ji přečetl nebo tlumočil a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Byl-li obsah tlumočen zvláštním způsobem dorozumívání, uvede se to v listině včetně údaje, jaký způsob dorozumívání zůstavitel zvolil.

Svědkové závěti

Svědci se účastní pořizování závěti, aby mohli potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou identickou osobou. Svědek se musí podepsat na listinu obsahující závěť. K podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit. Svědkem nemůže být osoba nesvéprávná, nebo osoba, která není znalá jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí.

Svědkem přitom nemůže být ani dědic nebo odkazovník, a to pro ty případy, které se ho dotýkají. Stejně tak není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka. To samozřejmě může také přinášet značné komplikace, kdy v praxi osoby blízké zůstaviteli jsou osobami blízkými dědici. Zůstavitel tak musí požádat jiné osoby, aby mu byly svědky při pořizování závěti, nebo postačí, pokud ustanovení závěti učiněné ve prospěch výše zmíněné osoby byla zůstavitelem sepsána vlastní rukou či jej potvrdili tři svědci.

Úlevy při pořizování závěti

Ustanovení nového občanského zákoníku o úlevách při pořizování závěti pamatuje na případy, kdy je nezbytné slevit z přísných formálních požadavků, které zákon na pořízení závěti klade.

Takovým případem je např. situace, ve které je člověk pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života. Takový člověk má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze-li po něm rozumně požadovat, aby ji pořídil v jiné formě.

Nepořídí-li svědci záznam o zůstavitelově poslední vůli, bude důvodem dědické posloupnosti soudní protokol o výslechu svědků. Taková závěť má platnost pouze po dobu dvou týdnů, kdy po této době pozbývá své platnosti.

Dalším příkladem je situace, při které panuje důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by mohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny. V takovém případě může zaznamenat jeho poslední vůli starosta obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá, za přítomnosti dvou svědků.

Za týchž podmínek může zaznamenat zůstavitelovu poslední vůli i ten, kdo je podle jiného právního předpisu oprávněn vykonávat pravomoci starosty, např. místostarosta. Taková závěť pozbývá platnosti uplynutím tří měsíců ode dne jejího pořízení. Doba však neběží, dokud zůstavitel nemůže pořídit závět ve formě veřejné listiny.

Další situací vyžadující úlevy, je případ, kdy zůstavitel má vážný důvod, aby na palubě námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo letadla zapsaného v leteckém rejstříku České republiky zaznamenal zůstavitelovu poslední vůli za přítomnosti dvou svědků velitel námořního plavidla nebo letadla, popřípadě jeho zástupce, pokud mu v tom nebrání péče o bezpečnost plavby nebo letu. Platnost závěti přitom nelze popřít tím, že zůstavitel neměl k pořízení závěti vážný důvod. Takto sepsaná závěť je platná po dobu tří měsíců ode dne jejího pořízení.

Byla-li závěť pořízena na palubě námořního plavidla, zaznamená to velitel v lodním deníku a závěť bez zbytečného odkladu předá zastupitelskému úřadu České republiky, který je nejblíže přístavu, do něhož námořní plavidlo připluje, popřípadě orgánu veřejné moci, u něhož je námořní plavidlo zapsáno v námořním rejstříku, nebo v případě letadla zaznamená závěť velitel v palubním deníku a závěť předá bez zbytečného odkladu zastupitelskému úřadu České republiky, který je nejblíže místu, kde letadlo přistálo v zahraničí, popřípadě orgánu veřejné moci, u něhož je letadlo zapsáno v leteckém rejstříku.

Posledním příkladem je účast zůstavitele v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích, kdy poslední vůli vojáka nebo jiné osoby náležející k ozbrojeným silám, může zaznamenat velitel vojenské jednotky České republiky nebo jiný voják v hodnosti důstojníka nebo vyšší, a to za přítomnosti dvou svědků. Byla-li závěť takto pořízena, nelze její platnost vůbec popřít. Závěť pozbývá platnosti uplynutím tří měsíců ode dne pořízení. Takto pořízenou závěť odevzdá velitel bez zbytečného odkladu veliteli nadřízeného velitelství, odkud se bez zbytečného odkladu předá Ministerstvu obrany České republiky.

Mezi další úlevy při pořizování závěti ve výše uvedených případech patří i možnost, aby svědky byly i osoby, které dosáhly patnáctého roku věku, a osoby, které byly ve svéprávnosti omezeny, pokud jsou způsobilé věrohodně popsat skutečnosti významné pro platnost závěti.

Obdobně pak znamená úlevu oproti předepsané formálnosti, že nezpůsobuje neplatnost závěti pořízenou s úlevami skutečnost, že ji zůstavitel nebo svědek nepodepsal proto, že nemohl psát, nebo pro jinou závažnou překážku, je-li to v listině výslovně uvedeno.

Mlčenlivost

Každý, kdo působil při pořízení závěti nebo jiném právním jednání, pro které nový občanský zákon vyžaduje náležitosti jako pro závěť, jako pisatel, svědek, předčitatel, tlumočník, schovatel nebo úřední osoba, musí zachovat o obsahu zůstavitelovy vůle mlčenlivost, ledaže je zřejmá jiná vůle zůstavitele. Poruší-li taková osoba tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím případně způsobí.

Vedlejší doložky v závěti

Tuzemská právní úprava umožňuje zůstaviteli uvést v závěti podmínky, jako je doložení času nebo příkaz.

Zůstavitel je tak oprávněn připojit k závěti podmínku, která směřuje k jednání dědice nebo odkazovníka, a určitým konkrétním způsobem tak podmínit nabytí dědictví dědicem nebo odkazu odkazovníkem.

Zůstavitel je při vytváření podmínek omezen toliko tím, že podmínka nesmí směřovat pouze ke zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka. K takové podmínce se potom ze zákona nepřihlíží. Nepřihlíží se také k podmínce, která zjevně odporuje veřejnému pořádku nebo je nesrozumitelná. Obdobně se tak nepřihlíží k podmínce, kterou zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či naopak neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval, anebo aby manželství zrušil.

Výše uvedené omezení možnosti použití podmínek v závěti nebo odkazu platí i pro příkazy, ve kterých zůstavitel nařizuje dědici, aby se zůstaveným majetkem určitým způsobem po jeho smrti nakládal.

Podmínka i příkaz, jako vedlejší doložky v závěti, mají samozřejmě i své právní následky, kdy dědic, který nesplní příkaz, nebo dědic, u kterého nedojde k naplnění podmínky, dědictví pozbude. Zůstavitel je oprávněn také určit, co se s takto uvolněným dědictvím stane.

Pokud by zůstavitel určil podmínku nemožnou, jejíž splnění by bylo předem vyloučeno, hledělo by se na ni, jako by nebyla a dědic či odkazovník by nabyli své právo okamžikem smrti zůstavitele.

Právo vymáhat splnění příkazu má kromě osoby, které je příkaz ku prospěchu, také vykonavatel závěti, nebo osoba, která je k tomu v závěti povolána. Zůstavitel tedy může v závěti povolat osobu, která bude po dědici vymáhat splnění příkazu. Většinou by takovou osobou měl být ten, v jehož prospěch je přikázané jednání dědice ku prospěchu.

Právní úprava samozřejmě umožňuje i použití doložky času, jako vedlejší ustanovení v závěti, kterou zůstavitel určuje, že dědic nebo odkazovník nabude dědictví nebo odkaz buď na určitou omezenou dobu, nebo po určité době, která uplyne od smrti zůstavitele.

Podstatou doložky času (oproti podmínce) je jistota, že tento čas někdy nastane. To je zásadní rozdíl oproti podmínce, jejíž naplnění je ze své povahy nejisté.

Vykonavatel závěti

Zůstavitel může k řádnému provedení poslední vůle zůstavitele povolat vykonavatele závěti a určit mu, jaké má povinnosti a zda a jak bude odměňován. Zjistí-li soud při projednávání dědictví, že byl vykonavatel závěti povolán, je povinen ho o tom vyrozumět, protože on bude tou osobou, která by měla v dědickém řízení dbát na naplnění poslední vůle zůstavitele. Vykonavatel závěti může z funkce ovšem kdykoli odstoupit, přičemž odstoupení je účinné, až když je doručeno soudu. Nejedná se tedy o povinnost.

Vykonavatel závěti dbá zejména o řádné splnění poslední vůle zůstavitele, přičemž je povinen postupovat vždy s péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná ke splnění jeho úkolů v zůstavitelově poslední vůli, včetně práva před soudem hájit platnost závěti, namítat nezpůsobilost dědice nebo odkazovníka a dbát o splnění zůstavitelových pokynů uvedených v závěti nebo odkazu.

Vykonavatel závěti, v případě absence správce pozůstalosti, vykonává také správu pozůstalosti, a to dokud soud nerozhodne o jiném opatření.

Správce pozůstalosti

Správce pozůstalosti je osobou, kterou zůstavitel může povolat ke správě pozůstalosti nebo některé její části a případně mu určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude za svoji činnost odměňován. Samotný úkon zůstavitele, kterým správce pozůstalosti povolá, vyžaduje formu veřejné listiny, tedy opět musí být takový úkon sepsán ve formě notářského zápisu (veřejné listiny).

Správce pozůstalosti se pak ujímá správy pozůstalosti, jakmile se dozví o zůstavitelově smrti. Pravidelně jej informuje soud. Jak bylo uvedeno výše, zjistí-li jako první soud, že byl správce pozůstalosti povolán, je povinen ho o tom totiž vyrozumět.

Správce pozůstalosti je povinen řídit se pokyny vykonavatele závěti. Obdobně jako on, je i správce pozůstalosti oprávněn z funkce kdykoli odstoupit. Odstoupení je pak účinné tehdy, kdy je doručeno soudu.

Poruší-li vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti závažně své povinnosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro to jiný vážný důvod, odvolá ho soud i bez návrhu osoby, která by na tom měla právní zájem.

Zrušení závěti

Zůstavitel je oprávněn závěť nebo její jednotlivá ustanovení, která jsou ze své povahy odvolatelným osobním soukromoprávním projevem vůle, kdykoli zrušit. Závěť lze zrušit odvoláním nebo pořízením pozdější závěti. Odvoláním se závěť automaticky zruší, obdobně jako pořízením pozdější závěti. Pořízením pozdější závěti se dřívější závěť ruší ovšem pouze v rozsahu, v jakém nemůže vedle pozdější závěti obstát, tedy v té části, ve které je s ní v rozporu.

K odvolání závěti se vyžaduje projev vůle zůstavitele učiněný ve formě předepsané pro pořízení závěti. Je tedy nezbytné závěť zrušit v písemné formě, opatřené podpisem zůstavitele.

Závět je možno zrušit také mlčky, což znamená, že zůstavitel listinu, na níž byla závěť napsána, bez náhrady zničí. Zničí-li zůstavitel jen jeden z několika stejnopisů závěti, nelze z toho ještě usuzovat na její odvolání. Zůstavitel by tedy měl k platnému odvolání závěti jejím zničením zničit veškeré stejnopisy závěti, přičemž je důležité si uvědomit, že stejnopisem není kopie závěti.

Byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny a uložena u notáře, má zůstavitel právo požadovat kdykoli, aby mu závěť byla notářem vydána, přičemž závěť může notář vydat jen zůstaviteli nebo jeho zplnomocněnému zástupci. V případě, že skutečně dojde k vydání závěti zůstaviteli, považuje se taková závěť za odvolanou. Notář je povinen zůstavitele o tom poučit a odvolání závěti i předmětné poučení poznamenat na vydávané listině i ve svém spisu.

Byla-li však závěť uložena pouze do úřední úschovy, má zůstavitel právo požadovat její vydání, aniž by vydání závěti znamenalo její odvolání.

Důležité také je nezapomenout na skutečnost, že ruší-li zůstavitel novější závěť při současném uchování dřívější závěti, má se za to, že dřívější závěť nepozbyla platnost a hledí se na ni, jako by nebyla nikdy zrušena.

V případě, že zůstavitel prohlásí, že budou neplatná všechna jeho příští pořízení pro případ smrti, anebo že budou neplatná taková pořízení, která nebudou zřízena v určité formě, k takovému prohlášení se nepřihlíží.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.