Úvod do dědického práva

Zákonná dědická posloupnost

Zákonná dědická posloupnost ustupuje dědické smlouvě a závěti, jako základním projevům autonomie vůle zůstavitele. Tzv. dědění ze zákona se tak uplatní v dědickém řízení pouze tehdy, pokud nedojde k dědění celé pozůstalosti podle dědické smlouvy nebo závěti.

Není-li přitom žádného dědice ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu (odúmrť) a na stát se pak hledí jako na dědice ze zákona. Stát pak nemá právo dědictví odmítnout. Stejně jako jiní dědici má však i stát právo požadovat soupis pozůstalosti.

Občanský zákoník rozděluje dědice v rámci zákonné dědické posloupnosti do šesti dědických tříd, a to:

• v první třídě dědí zůstavitelovi děti a manžel rovným dílem. Nedědí-li některé dítě, dědí jeho děti nebo další potomci téhož předka. Pokud tedy některé z dětí zůstavitele nedědí, nedochází k přirůstání dědického podílu k podílu ostatních dědiců této dědické třídy, ale dědický podíl přechází na děti tohoto potomka.
• v druhé třídě dědí manžel, rodiče zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na zůstavitele odkázány výživou. Osoby uvedené v této skupině dědí pouze za předpokladu, že nedědí dědici z první dědické třídy. Dědicové druhé třídy dědí stejným dílem, přičemž manžel má nárok na nejméně polovinu pozůstalosti. Osoby spolužijící nemohou podle právní úpravy dědit ve druhé dědické třídě samy, obdobně jako manžel v třídě první.
• ve třetí dědické třídě dědí společně sourozenci zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na zůstavitele odkázány výživou. Tyto osoby dědí pouze tehdy, pokud nedědí dědicové první třídy, ani manžel a rodiče zůstavitele v rámci třídy druhé. Dědicové této třídy dědí společně rovným dílem. U sourozenců platí zásada přechodu dědického práva na jejich potomky, obdobně jako u dětí zůstavitele v první dědické třídě, s tím omezením, že po sourozencích zůstavitele dědí ve třetí dědické třídě pouze jeho děti, ale již ne děti jeho dětí.
• ve čtvrté dědické třídě dědí prarodiče zůstavitele, a to v případě, že nedědí žádný z dědiců třetí dědické třídy.
• v páté dědické třídě dědí prarodiče rodičů zůstavitele, a to za předpokladu, že nedědí žádný z dědiců čtvrté dědické skupiny. Prarodičům otce zůstavitele náleží jedna polovina dědictví a druhá náleží prarodičům matky. Obě dvojice prarodičů se přitom dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá. Pokud jeden z prarodičů nedědí, případně uvolněný podíl druhému z prarodičů otce nebo matky, se kterým tvoří dvojici. V případě, že nedědí ani jeden z nich, připadne jejich polovina druhé skupině prarodičů.
• v šesté dědické třídě dědí děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, a to v případě, že nedědí žádný z dědiců v páté dědické třídě. Děti dětí sourozenců zůstavitele jsou vnuci sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele jsou jeho strýcové a tety.

K zákonné dědické posloupnosti neodmyslitelně patří i institut nepominutelného dědice, jako osoby, která má i dle právní úpravy právo na povinný podíl z pozůstalosti zůstavitele, bez ohledu na jeho poslední vůli (netýká se vydědění).

Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a pro případ, že nedědí, jejich potomci. Nezletilému dědici se musí ze zákona dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu a zletilému alespoň jedna čtvrtina. Pokud by byli na tomto svém právu zkráceni, mohou se svého práva domáhat proti dědici, který na jejich úkor dědictví nabyl posledním pořízením zůstavitele.

Pokud zůstavitel ve svém posledním pořízení nepominutelného dědice opomenul i přes to, že věděl, že je naživu, má tento dědic na povinný díl právo. Opomněl-li však zůstavitel takového dědice nikoliv omylem, ale z důvodu, že dědic se vůči němu zachoval způsobem opravňující zůstavitele takového dědice vydědit, pak se takové opomenutí považuje za vydědění učiněné mlčky a po právu.

Právo na povinný díl není právem na podíl na pozůstalosti, ale právo nepominutelného dědice, aby ho dědic, který jeho podíl nabyl posledním pořízením zůstavitele, vyplatil peněžitou částkou, rovnající se hodnotě jeho dílu. Při zvláštních důvodech na straně dědiců, a pokud to lze po nepominutelném dědici spravedlivě požadovat, může soud povolit vyplacení takové částky ve splátkách nebo odklad splatnosti. Nepominutelný dědic se však může s dědici samozřejmě dohodnout i jiným způsobem.

Aby se mohla určit výše částky, která má být nepominutelnému dědici vyplacena, je třeba hodnotu majetku v pozůstalosti po zůstaviteli odhadnout a odečíst od ní dluhy, které na pozůstalosti váznou (čistá hodnota zůstavitelovy pozůstalosti).

Na povinný díl se také nadále započítá vše, co nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele bezplatně v posledních třech letech zůstavitelova života. Zůstavitel však může přikázat, aby se započtení provedlo za delší dobu. Zejména pak:

• vše, co zůstavitel dal potomku za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením společné domácnosti,
• vše, co mu dal na založení manželského nebo obdobného soužití,
• vše, co mu dal v souvislosti s nástupem do zaměstnání či započetím podnikání a prostředky použité na úhradu dluhů zletilého potomka.

Co se týče započtení, nepřihlíží se k obvyklým darováním.

Ten, kdo by byl jinak nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl, má právo na nutnou výživu, pokud se mu jí nedostává nebo není schopen sám se živit. Tímto způsobem však nemůže dostat více, než kolik by činil jeho povinný díl. Pozůstalý manžel má právo na slušnou výživu z pozůstalosti po dobu šesti týdnů po smrti manžela. Pozůstalý manžel také nabývá vlastnické právo k movitým věcem, které tvoří základní vybavení rodinné domácnosti, i když není dědicem.

Dluhy z dědictví

Občanský zákoník výrazně posílil pozici věřitelů oproti předchozí právní úpravě, která je značně znevýhodňovala oproti dědicům. Věřitelé měli značně omezené možnosti ve své snaze uspokojit se v dědickém řízení, když dědici odpovídali za dluhy patřící do dědické podstaty pouze do výše jejich dědického podílu.

Nyní však dochází k přechodu povinnosti k úhradě dluhů na dědice v plném rozsahu. Dědic je tak v případě, že dědictví nabude, povinen uhradit dluhy zůstavitele i nad rozsah jím nabytého dědictví, a to ze svého výlučného majetku. Dědici je ale samozřejmě poskytnuta jistá míra ochrany, která spočívá v soupisu pozůstalosti.

Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl. Kdo si soupis pozůstalosti nevyhradil nebo prohlásil, že právo výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně.

Soupis pozůstalosti může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku, který sepíše správce pozůstalosti a potvrdí jej všichni dědici. V jednoduchých případech může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.

V případě, že dědic výhradu soupisu pozůstalosti uplatnil ve výše uvedené lhůtě, bude povinen pouze k úhradě zůstavitelových dluhů do výše nabytého dědictví, nikoliv v plné výši. Pokud však dědic věrolomně neuvede do soupisu pozůstalosti některé věci, které měly do pozůstalosti náležet a sloužit tak k úhradě dluhů zůstavitele a věřiteli se podaří jejich existenci prokázat, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.

Správa pozůstalosti a její soupis

Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Pokud zůstavitel nepovolal žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic či dědicové. Ten, kdo spravuje pozůstalost, poskytuje z ní splátky na zaopatření osobám. Při správě lze z pozůstalosti něco zcizit, vyžaduje-li to zájem na zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného majetku.

Soud učiní bez odkladu závěru pozůstalosti, jestliže

• některý z dědiců není svéprávný,
• některý z dědiců je neznámého pobytu,
• je obava, že je pozůstalost předlužena,
• věřitel navrhl odloučení pozůstalosti, nebo
• je-li tu jiný důležitý důvod pro zvláštní opatření.

Pokud je nesvéprávný, nepřítomný nebo neznámý jen některý z dědiců, lze se spokojit se závěrou jen takové části pozůstalosti, která stačí k uspokojení jeho dědického práva.

Zcizení dědictví

Dědictví lze zcizit po smrti zůstavitele. Ke smlouvě, která byla uzavřena dříve, se však nepřihlíží. Dědictví se zcizuje převážně odvážnou smlouvou, kdy v úvahu není vzat seznam práv a povinností. Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny. Nabyvateli náleží také vše, co přibude tím, že ubude odkazovník nebo spoludědic. Náleží mu také to, co zcizitel již dědickým právem obdržel.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.

Přehled všech témat Právního průvodce