English version
Vnitřní trh a Lisabonská smlouva
Hlavní změny obsažené v Lisabonské smlouvě se netýkají ekonomické integrace, ale institucí EU (včetně nově zřizovaných), jejich funkcí (rozšíření pravomoci Evropského parlamentu), nového způsobu hlasování v Radě (dvojitá většina, nahrazení práva veta zhruba v 50 oblastech), vtažení národních parlamentů do jednání o nových legislativních návrzích. Přestože kapitoly a články týkající se evropské ekonomické integrace zabírají podstatnou část textu, jsou změny v nich obsažené minimální. To platí i pro články týkající se vnitřního trhu a doprovodných politik, v nichž se vesměs přebírá znění z předchozích smluv.
Závažnou inovací Lisabonské smlouvy, která však má širší význam, je zpřesněné rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy. Pravomoci rozděluje Lisabonská smlouva do tří úrovní: na pravomoci výlučné, sdílené a takové, které zahrnují činnosti, jimiž Unie pouze podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by je nahrazovala.
Výlučná pravomoc znamená, že v určité oblasti je Unií svěřena výlučná působnost přijímat závazné právní akty, takže členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li zmocněny Unií nebo provádějí-li akty přijaté Unií. Lisabonská smlouva vyjmenovává celkem pět sfér s výlučnou pravomocí Unie: celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnová politika pro členské země, jejichž měnou je euro, společná obchodní politika a zachování biologických mořských druhů v rámci společné rybářské politiky. Pomineme-li poslední případ, zjistíme, že čtyři z těchto výlučných pravomocí se týkají vnitřního trhu: celní unii a společnou obchodní politiku spojuje to, že obsahují společný celní sazebník sjednocující shodné podmínky pro vstup subjektů z třetích zemí na vnitřní trh EU. Bez společných pravidel hospodářské soutěže a bez pravidel společné měnové politiky nemůže vnitřní trh fungovat.
Pravomoci sdílené znamenají, že v určitých přesně vyjmenovaných oblastech mají jak Unie, tak i členské státy pravomoc přijímat závazné právní akty. Výčet zahrnuje tyto oblasti: vnitřní trh, sociální politika (v oblastech vymezených smlouvou), hospodářská, sociální a územní soudržnost, životní prostředí, ochrana spotřebitele, oblast výzkumu a technologického rozvoje a dále také zemědělství a rybolov, dopravu, transevropské sítě, energetiku, prostor svobody, bezpečnosti a práva, veřejné zdraví, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc.
Členské státy v tomto případě vykonávají svou působnost v rozsahu, v jakém ji nevykonala Unie nebo se rozhodla přestat ji vykonávat. Jak je patrné, záležitosti vnitřního trhu a doprovodných politik mají v tomto výčtu velkou váhu.
Do oblastí, v nichž Unie svou pravomocí a činností podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by je přitom nahrazovala, Lisabonská smlouva započítává: ochranu a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kulturu, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport, civilní ochranu a správní spolupráci. Jde vesměs o činnosti, jimiž se program vnitřního trhu zabývá jen okrajově.
Pokud jde o články týkající se základních svobod vnitřního trhu (o páté svobodě se nehovoří), Lisabonská smlouva přebírá dřívější znění, prakticky beze změn. Zásadně zavádí používání termínu „vnitřní trh“ místo často používaných pojmů „společný trh“ a „jednotný trh“. Změny lze nalézt spíše u doprovodných politik. Tak například v kapitole o sociální politice se zdůrazňuje koordinace, nikoli harmonizace činností, kapitola o životním prostředí spojuje ekologii s klimatickými změnami, nově byla zařazena kapitola o energetice, o evropském výzkumném prostoru, o vesmíru. Zmínit se musíme o tom, že mezi cíli Unie není uvedeno vytváření systému, aby „na vnitřním trhu nebyla narušována soutěž“ (na zásah z francouzské strany), což však bylo vyváženo zvláštním protokolem o vnitřním trhu a hospodářské soutěži.
Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).
