English version
Světová obchodní politika před Uruguayským kolem
Světová ekonomika se nacházela počátkem 80. let v recesi. I přes přínosy mnohostranné obchodní liberalizace byla obchodní politika rozvinutých zemí v 80.letech charakteristická nárůstem protekcionismu. Turbulentní 70. a počátek 80. let donutil průmyslové země provést dramatické hospodářské úpravy. Mnoho odvětví jako textil a oděvy se stávalo zastaralými a vysoká míra nezaměstnanosti doprovázela posun k technologickým a průmyslovým inovacím. V USA a ES se tyto změny časově shodovaly s intenzivní konkurencí a levným dovozem z Japonska, Koreji, Tchajwanu a dalších rozvojových zemí. Za těchto okolností reagovaly průmyslové země vůči svým obchodním partnerům defenzivně.
Mimocelní bariéry začaly ovlivňovat větší podíl dovozu do rozvinutých zemí než tomu bylo na počátku 80. let. Omezení se týkala hlavně těch odvětví, v nichž se komparativní výhody přesouvaly do rozvojových zemí. USA i ES značně omezovaly dovoz především z asijských zemí. Čtyři pětiny všech opatření byly vytvořeny na ochranu trhů USA a ES.
To bylo zneklidňující zejména proto, že se koncem 80. let začalo mnoho rozvojových zemí přiklánět k liberálnější obchodní politice. Během poválečného období se rozvojové země obecně řídily politikami substituce dovozu, které silně ovlivňovaly Světová banka a IMF. Model preferovaný těmito organizacemi se však měl brzy změnit. Mnoho rozvojových zemí se snažilo snížit náklady na svou industrializaci pomocí preferenčních obchodních dohod uzavíraných mezi sebou, ale ty neuspěly. V polovině 80. let bylo jasné, že exportně orientované ekonomiky východní Asie dosahovaly vysoké míry hospodářského růstu. Koncem 80. let se exportně orientovaná ekonomika stala trendem v rozvojových zemích. V té době existovaly v průmyslových zemích určité obchodně liberalizační kroky, ale často měly diskriminující povahu – preferenční status byl přiznán jen vybraným skupinám zemí a omezovaly se exporty konkurenceschopných nováčků. Nová pravidla podpory exportu a obchodní liberalizace byla jen částečně uplatňována zeměmi, v nichž tyto teorie vznikly.
S liberalizací obchodní politiky rozvojových zemí přišla větší míra dodržování GATT. Většina z 63 členů GATT, kteří se připojili během Uruguayského kola, byly rozvojové země. Mnoho z nich liberalizovalo své obchodní režimy zjednodušením komplexních celních struktur a snížením sazeb. Některé země omezily nebo zrušily mimocelní opatření.
Protekcionistické tendence ve světovém obchodě byly poháněny jednostrannými kroky dvou hlavních hráčů – USA a ES. Oba v 80. letech posílili své vyjednávací pozice pomocí národního a komunitárního práva.
I přes celkové zpomalování byl růst obchodu stále vyšší než růst produkce. Tento trend byl důkazem pokračující integrace světové ekonomiky.
Průmyslové země byly hlavními přispěvateli a účastníky světového obchodu po desetiletí. To se v 80. letech pomalu měnilo s tím, jak obchodní růst v rychle se rozvíjejících ekonomikách Asie značně překračoval růst ve zbytku světa.
Naopak trvající dluhové obtíže a všeobecně nízké ceny primárních komodit vedly ke špatným obchodním výkonům v nejzaostalejších zemích Latinské Ameriky a Afriky.
Dalším problémem byla zemědělská politika. Ačkoli v rozvinutých zemích pracuje v zemědělství jen 5–10 % populace, podílejí se na obchodu zemědělskými produkty téměř třemi čtvrtinami. Rozvojové země, i přes 50-80 % podíl pracujících v zemědělství, se na něm podílejí čtvrtinou.
V EU funguje společná zemědělská politika, která garantuje farmářům ceny výkupu produktů. To vede k nadprodukci zahlcující světový trh s negativními důsledky pro výrobce v ostatních zemích. Obdobně fungující systém mají i USA. Dopady těchto politik na farmáře v rozvojových zemích lze snadno doložit. Jejich podíl na světovém vývozu potravin klesl z 45 % v roce 1961 na 28 % v roce 1990, zatímco podíl zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development – OECD) vzrostl ze 46 % na 72 %.
Spotřebitelské organizace se nacházely v paradoxní situaci, kdy prohlašovaly, že ceny potravin musejí vzrůst (nebo přestat být uměle snižovány). Bohužel potřebný růst cen by poškodil země, které byly čistými dovozci potravin (Bangladéš, Indonésie). Většina expertů tvrdí, že nejlepším trvalým řešením problému světového hladu je vytvoření zdravých zemědělských odvětví v samotných rozvojových zemích, které by nejen poskytovaly výživu vlastní populaci, ale byly by i stimulem celkového ekonomického růstu.
