Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT)



Uruguayské kolo

Na počátku Uruguayského kola, v roce 1986 vykazoval systém GATT následující slabiny:

• vynětí dvou hlavních odvětví významných pro rozvojové země, tj. zemědělství a textil
• neudržení kroku s rozvojem regionálních obchodních bloků
• opomenutí „stupňování cel“, které znemožnilo rozvojovým zemím připojit přidanou hodnotu k jejich primárním produktům pro export
• neudělení hlasovacího práva rozvojovým zemím v procedurách GATT.

Kola se účastnilo 105 vlád. Úvodní deklarace stanovila velmi ambiciózní program jednání, plánovaných na čtyři roky. Na programu byly i problematické sektory zemědělství a textilu spolu s novou oblastí služeb, kterou se dosud GATT nezabývala. Plánovalo se dojednání revidovaných pravidel ochrany, antidumpingu a dotací a také nových pravidel investičních opatření a ochrany duševního vlastnictví. Dále se jednalo o zdokonalení procedur dozoru, řešení sporů a fungování systému GATT.

Období po Tokijském kole bylo obdobím celosvětové hospodářské recese a konfliktu mezi třemi hlavními obchodními bloky USA, ES a Japonskem. Spory USA a ES se týkaly hlavně zemědělských otázek. Zároveň se USA snažily přimět Japonsko, aby otevřelo své trhy zahraničnímu zboží, zejména americkému. ES usilovala o omezení růstu japonského dovozu.

Japonsko upřednostňovalo nové kolo preferující mnohostranná jednání před vyhlídkou na pokračující dvoustranný tlak od USA a ES. Ostatní země nové kolo také uvítaly, ale týkaly se jich jiné otázky. Malé průmyslové země si přály omezit tendence „velké trojky“ k ignorování principů GATT. Země vyvážející zemědělské produkty se obávaly dopadu dotované americké produkce a dotovaných exportů ES na světové trhy. V zájmu rozvojových zemí bylo zabezpečit vyšší celní preference a omezit dopad vývozních omezení v ostatních oblastech, především textilu a oděvů a jako vždy zemědělských produktů.

V polovině 80. let ztratily USA svou komparativní výhodu v několika svých tradičních exportních odvětvích, jako bylo ocelářství a automobilový průmysl. Tato odvětví dosud požívala značné ochrany před dovozy a měla silná domácí lobby chránící jejich zájmy. Obvyklou reakcí politiky je za takovýchto okolností žádat podporu od exportních odvětví zaručením větší svobody v přístupu na zahraniční trhy. Exportně orientované sektory, z nichž mohly USA očekávat přínosy však nespadaly pod tradiční pojetí průmyslových výrobků, a tak USA usilovaly o začlenění několika nových položek do agendy navrhovaných jednání. Těmito novými otázkami byly obchodně orientovaná investiční opatření, tzv. TRIMs, obchodní aspekty práv duševního vlastnictví tzv. TRIPS a obchod ve službách.

Uruguayské kolo bylo zahájeno na ministerském setkání v roce 1986 ustavením 15 jednacích skupin.

Účast rozvojových zemí

Jak se rozšiřovala členská základna GATT, kritika se snesla na neschopnost přizpůsobit se aspiracím nových členů. Uruguayské kolo začalo závazkem k pěti principům, které mohly ve skutečnosti účast rozvojových zemí dále omezit:

• jednání probíhala jako jeden celek, tj. přistoupení ke každé sjednané dohodě bylo předmětem přistoupení k celému konečnému balíku
• otevřená jednání probíhala v 15 skupinách
• všechna jednání probíhala zároveň
• kvůli chybějící reciprocitě nebyly rozvojové země požádány o otevření svých trhu do téže míry jako u rozvinutých zemí
• jednání se týkala čtyř témat: přístup na trh, tvorba pravidel, institucionální reforma a nové otázky.

Principy 1 a 3 vytvořily proces, který byl pomalý a nepružný, zejména princip 1 vedl k opomíjení slabších účastníků. Obdobně i simultánní jednání znevýhodňovala menší a chudší delegace, které se nemohly účastnit všech diskuzí a nemohly se na ně připravit tak pečlivě jako delegace z bohatých zemí.

Důsledky těchto skutečností vyvstaly, když došlo na ratifikaci. Dohoda byla prakticky neprůchodná, byla totiž prezentována jako dokument typu „ber nebo nech být“. Chudší země jej tedy přijaly.

Jednání

S odstupem času není překvapující, že uruguayské kolo bylo velmi kontroverzní a překročilo svůj vyměřený čas o další čtyři roky. Během „poločasové“ revize v Montrealu roku 1988, bylo dosaženo prozatimních dohod v 11 z 15 projednávaných oblastí včetně oblasti služeb. Nicméně 4 oblasti zůstaly otevřené. Jednalo se o textil/oděvy, zemědělství, duševní vlastnictví a „ochranu“. Původní časový limit pro jednání vypršel v prosinci 1990 v Bruselu a posunul se o další čtyři roky, během nichž jednání stála hlavně kvůli zemědělství. Nakonec jednání degenerovala na soukromá setkání mezi EU a USA a zbytek světa zůstal v roli diváka.

I když bylo Uruguayské kolo zdaleka nejdelším, bylo by chybou jej považovat za pokračující sled jednání. Dlouhá období během jeho sedmiletého trvání byla strávena čekáním na toho či onoho účastníka, než se vyrovná s nutností změnit svou vyjednávací pozici. Podstatná jednání skončila v prosinci 1993 konečnou dohodou přijatou na ministerském setkání v Marákéši v Maroku v dubnu 1994.

Hlavními výsledky uruguayského kola bylo 38%ní snížení vážených průměrných celních sazeb, uzavření Dohody o zemědělství, která poprvé zahrnula obchod zemědělskými produkty plně pod principy GATT, přijetí dohod TRIPS a TRIMs, vznik jednotného a předvídatelného systému řešení sporů, ustavení Světové obchodní organizace (WTO), která spravuje 15 mnohostranných dohod. Dalšími výsledky kola bylo posílení ustanovení o antidumpingu, dotacích a ochraně. Nová Dohoda o textilu a oděvech postupně včlení toto odvětví pod GATT, čímž nahradí různé dobrovolné dohody o omezení exportu.