English version
Vysílání pracovníků – základní informace
Základní zásady
Především je třeba si uvědomit, že podnikatel by neměl být při poskytování služby v cizím státě omezován. To je zásada, kterou nalezneme již v Zakládacích smlouvách (konkrétně v článku 56 Smlouvy o fungování EU).Výjimky z pravidla, tedy důvody, kterými je možno omezení volného pohybu služeb podložit, vyjmenovává článek 52 Smlouvy. Je to jednak veřejná bezpečnost, veřejný pořádek, veřejné zdraví a to vždy za požadavku nediskriminace a proporcionality (resp. přiměřenosti). Dá se tedy říci, že obecně by pohybu pracovníků za účelem poskytnutí neměly být členskými státy kladeny žádné překážky (vyjma výše zmiňovaných výjimek) – reálná situace je ovšem jiná.
Vysílání pracovníků, je totiž z „podobného těsta“ jako volný pohyb pracovníků. Je to totiž také politické téma, ve kterém se střetávají jak věcné, relevantní názory, tak argumenty emocionální, nepodložené fakty (strašák sociálního dumpingu, porušování předpisů o bezpečnosti práce, příliv nelegálních imigrantů atd.). Z těchto důvodů členské státy výjimek uvedených v článku 52 často využívají a do svých právních řádů zavádějí přísné kontrolní a povolovací režimy (například obdoby pracovních povolení). Taková opatření zbavují institut vysílání pracovníků toho, co by jej mělo od volného pohybu pracovníků odlišovat v první řadě – flexibility. Zadavatelé služeb (resp. zakázek) totiž zohledňují vedle kvality a ceny služby také čas, jenž podnikatel k poskytnutí služby potřebuje. Pokud však podnikatel musí svým zaměstnancům vyřídit řadu formalit (v pro něj navíc méně srozumitelném právním a jazykovém prostředí), poskytnutí služby se protahuje a prodražuje. Poskytovatel je tak oproti domácím podnikatelům znevýhodněn.
Směrnice o vysílání pracovníků
Jsou však argumenty odpůrců vysílání pracovníků podložené? Hrozí skutečně sociální dumping a rozklad evropských standardů ochrany pracovníka?
Přinejmenším od roku 1999, kdy uplynula implementační lhůta Směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků, nikoli. Tato směrnice totiž klade členským státům povinnost změnit svůj právní řád tak, aby se vyslaní pracovníci řídili některými pracovními podmínkami platnými na území státu, kde je služba poskytována. A jsou to právě ty podmínky, které by mohly teoriím o sociálním dumpingu nahrávat nejvíce. Vyslaní pracovníci se tak řídí pracovněprávními předpisy cizího státu (včetně obecně závazných kolektivních smluv) v oblastech, jako je délka pracovní doby, minimální mzda, bezpečnost práce či rozsah dovolené. Sociální dumping je tak vyloučen. Kupříkladu – čeští pracovníci za svou práci na území Francie pobírají francouzskou minimální mzdu v daném oboru (aplikuje se francouzská kolektivní smlouva), pracují 35 hodin týdně a čerpají stejné množství dovolené, jako jejich francouzští kolegové.
Přelomové rozsudky Soudního dvora EU
Jelikož až do poloviny devadesátých let neexistovala kromě Smlouvy o založení ES žádná norma evropského práva, která by souhrnně upravovala podmínky vysílání pracovníků, dostala se před Soudní dvůr řada sporných případů. Rozsudky v problematických kauzách se tak staly návodem jak postupovat, pokud v právu EU (dříve právu ES – právu Evropského společenství) neexistuje detailní úprava určitého tématu.
Obecně lze říci, že členské státy mohou omezit poskytování služeb pouze z důvodu tzv. veřejného zájmu. Z judikatury vyplynulo, že takovým zájmem může být ochrana příjemců služby, ochrana duševního vlastnictví, ochrana pracovníků, ochrana spotřebitele (příjemce služby), zachování národního historického a uměleckého dědictví apod. Jako neodůvodněné byly naopak shledány bariéry na základě výhradně ekonomických nebo administrativních důvodů.
U bariér zdůvodněných veřejným zájmem by navíc měly být splněny následující podmínky: omezující opatření musí být vhodná k dosažení cíle, nezbytná, přiměřená a nediskriminační.
Co všechno se skrývá pod tzv. veřejným zájmem, dokumentuje například rozsudek Soudního dvora C–49/98 Finalarte. Soudní dvůr v něm zkoumal, zda je přijatelná praxe Německa, které při vysílání pracovníků do stavebnictví vyžadovalo od firem z jiných zemí odvody do tzv. dovolenkové pokladny. Do tažení proti Německu se zapojily portugalské a britská firma. Soudní dvůr však označil požadavek Německa za oprávněný. Podle něj vedl k vyšší ochraně pracovníků. Ti dostali částky zpět jako kompenzaci za riziko ztráty nároku na dovolenou při změně zaměstnavatele. Systém byl tedy na jednu stranu finančně náročnější pro vysílající firmy, které částečně ztrácely konkurenční cenovou výhodu, na stranu druhou z něj však profitovali vyslaní zaměstnanci. Soudní dvůr zároveň stanovil, že pokud již podobný systém existuje v zemi původu (například ve Francii), nemusí vysílající podniky částky do dovolenkové pokladny v Německu odvádět. Na německou praxi si často stěžují české firmy, z pohledu evropského práva však nelze příliš namítat.
Ještě před schválením směrnice o vysílání pracovníků 96/71/ES řešil Soudní dvůr další kauzu, jejíž závěry byly nakonec do textu směrnice zapracovány. Stavebním firmám figurujícím v případech Arblade a Leloup C–369/96 a 376/96 přišlo na počátku 90. let nepřiměřené, že by při vysílání pracovníků z Francie do Belgie měly respektovat belgické pracovní právo včetně belgické minimální mzdy a speciálních odvodů do tamějšího sociálního systému. Stěžovatelé částečně uspěli. Soud deklaroval, že speciální odvody k zvýšení sociální ochrany pracovníků jsou nepřípustné, pokud již firmy podobným způsobem platí v zemi původu. Na druhou stranu shledal, že požadavek respektování minimální mzdy v zemi určení není v rozporu s ustanoveními Smlouvy o založení ES.
Jako poměrně problematické se v praxi ukázalo vysílání zaměstnanců, kteří nejsou občany EU/ES. Tato problematika není dodnes zcela sjednocena, neboť členské země kladou takovým pracovníkům řadu překážek. Soudní dvůr nastínil jak postupovat v kauze C–43/93 Raymond Vander Elst. Ve sporu se jednalo o vysílání zaměstnanců demoliční firmy z Belgie do Francie. Pracovníci byli občany Maroka, v Belgii měli statut rezidenta a platné pracovní povolení. Firma za ně řádně přispívala do belgického sociálního systému. Při práci ve Francii však podnik narazil na problémy, neboť francouzské úřady mu vyměřily pokutu kvůli absenci pracovního povolení pro vyslané pracovníky. Soudní dvůr dal za pravdu firmě Vander Elst. V rozsudku uvedl, že po legálně zaměstnaných občanech třetích států se statutem rezidenta by stát vyslání pracovní povolení požadovat neměl, neboť tyto osoby mimo jiné nehledají přístup na jeho pracovní trh. Jak již však bylo uvedeno výše, přístup k občanům třetích států je dodnes nejednotný.
Po přijetí směrnice o vysílání pracovníků 96/71/ES se praxe týkající se aplikace pracovního práva zemi určení ustálila. Soudní dvůr proto musel řešit složitější případy vyžadující hlubší analýzu. Klíčovými rozsudky, které vzbudily nevoli především u odborů, se staly verdikty C–341/05 Laval un Partneri a C–346/06 Dirk Rüffert.
Oba spory se vztahovaly k aplikaci kolektivních smluv země určení na vyslané pracovníky. V kauze Laval vysílala stejnojmenná lotyšská firma dělníky k provedení stavebních prací na staveništi dceřiného podniku Baltic ve Švédsku. Švédské odbory požadovaly, aby se jak na pracovníky Baltic, tak na vyslané zaměstnance Laval vztahovaly mzdy a další odvody podle švédské kolektivní smlouvy pro stavební obory. Tu však ani jeden z podniků nepodepsal. Výsledkem byla blokáda staveniště a vyhlášení konkurzu na firmu Baltic. Soudní dvůr dospěl k závěru, že jelikož švédská kolektivní smlouva ve stavebnictví nebyla prohlášena za všeobecně závaznou, Švédsko nemůže od podniků usazených v jiném členském státu chtít vyjednávání o mzdách a odvodech podle této smlouvy.
Rekapitulace stavu, ve kterém se nachází úprava vysílání pracovníků
Základ právního pozadí vysílání pracovníků tedy poskytují zřizovací smlouvy vykládané Soudním dvorem – obecně vysílání pracovníků zakazují nepřiměřeně omezovat. Specifickou oblast pracovních podmínek (minimální mzdu pro vyslané zaměstnance, minimální délku pracovní doby atd.) upravuje Směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků, jejímž hlavním účelem je zamezit zvýhodnění poskytovatelů služeb ze států z nižší úrovní pracovněprávní ochrany zaměstnanců. Další kodifikaci možných a zakázaných požadavků uplatňovaných v souvislosti s vysláním pracovníků měla obsáhnout Směrnice o volném pohybu služeb na vnitřním trhu – tak se ovšem nestalo.
Jako určitá náhrada za vypuštěné ustanovení v této Směrnici se stalo sdělení Komise, které se (mimo jiné) kriticky vyjádřilo k formalitám a povolovacím režimům vyžadovaným členskými státy v souvislosti s vysíláním pracovníků. Diskuse o eventuelní revizi směrnice o vysílání pracovníků nicméně v EU stále probíhá. V roce 2011 Evropská komise plánuje přijmout legislativní návrh, který by zefektivnil implementaci Směrnice o vysílání pracovníků. Tento návrh bude obsahovat (nebo bude doplněn) vyjasnění týkající se využívání základních sociálních práv v kontextu ekonomických svobod vnitřního trhu.
