English version
Podmínky pro vysílání pracovníků – ČR, ostatní země EU a třetí země
Informace pro podnikatele vysílající pracovníky na území ČR
Co musí podnik, jehož sídlo se nachází mimo území České republiky učinit, aby mohl do ČR vyslat ke splnění zakázky své pracovníky? Jaké formality je třeba absolvovat, aby se vysílající podnikatel vyhnul správním sankcím? V níže přiloženém odkazu naleznete podrobné informace pro podnikatele vysílající své pracovníky na území České republiky spolu s přehlednou tabulkou obsahující seznam požadavků, které musí podnikatel splnit, pokud se rozhodne do České republiky vyslat své pracovníky.
Informace pro podnikatele vysílající pracovníky na území ČR
Podmínky vysílání pracovníků do jednotlivých zemí EU – dokument obsahuje podrobné informace o podmínkách vysílání pracovníků do členských států EU včetně tamních pracovních podmínek. Pro všechny členské státy EU jsou uvedeny např. notifikační povinnosti, úřady příslušné pro jednotlivé kroky včetně jejich kontaktních adres, údaje podléhající povinnému oznámení, případné sankce za nedodržení stanovených pravidel, apod.
Vysílání pracovníků do třetích zemí
Na problematice vysílání pracovníků v rámci volného pohybu služeb je dobře patrná funkce Evropské unie jako takové. Přesto, že je samotný akt vyslání často náročný na byrokratické procedury, je vyslání pracovníků v rámci evropské sedmadvacítky téměř vždy v zásadě proveditelné.
Oproti tomu umožnění výkonu služby podnikatelům z cizích států záleží především na vůli zákonodárců cílových států. Totéž platí i pro vysílání pracovníků na území třetích států. Dílčí část problematiky sice řeší smluvní systém GATS v rámci WTO, ta se ale vztahuje pouze na pohyb vyššího managementu, nikoli tedy na vysílání řadových pracovníků. Kromě pohybu vyššího managementu je ještě v rámci smlouvy GATS řešen pohyb osob poskytujících služby prostřednictvím Přílohy o pohybu fyzických služeb poskytujících služby.V této příloze mohou státy jednostranně upravit požadavky, které směrem k vyslaným pracovníkům uplatňují. Konečně je vždy potřeba zjistit, zdali mezi dvěma konkrétními státy neexistují bilaterální smluvní ujednání, kterými by se vysílání pracovníků řídilo.
Všechny tyto mezinárodněprávní instrumenty bývají vtaženy do vnitrostátního právního řádu – proto je možno konstatovat, že vždy před vysláním pracovníků musí podnikatel informovat o obsahu právního řádu cílové země, protože jednotná multilaterální úprava vysílání pracovníků doposud neexistuje.
