English version
Daňové předpisy a jejich aplikace
Procesní pravidla pro správu daní, postup správců daně, ale i práva a povinnosti daňových subjektů i třetích osob při správě daní upravuje zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
Daňový řád se jako základní daňový předpis řadí k velkému počtu předpisů správního práva upravujících daňovou problematiku, proto je nutno vymezit jejich vzájemný vztah, který je stěžejní pro aplikaci.
Vztah ke správnímu řádu
Co se týče vztahu daňového řádu k zákonu č. 500/2004 Sb., správnímu řádu, ve znění pozdějších předpisů, daňový řád v ust. § 262 stanoví, že při správě daní se správní řád nepoužije. Jeho použití je tak zcela vyloučeno, a to včetně obecných ustanovení správního řádu.
Vztah ke speciálním předpisům
Daňová problematika je vedle daňového řádu upravena rozsáhlým počtem dalších předpisů (například zákon o DPH, o dani z příjmů, o dani z nemovitých věcí a další). Daňový řád funguje ve vztahu k těmto předpisům jako tzv. „lex generalis“, je tedy vůči těmto předpisem obecným, který se použije jen v případě, neupravuje-li jiný zákon správu daní jinak. Pokud jiný daňový zákon obsahuje vůči daňovému řádu speciální úpravu, bude mít aplikační přednost.
Příklad:
Potřebujeme-li tedy například zjistit lhůtu, do kdy je nutné podat daňové přiznání ke spotřební dani, primárně budeme hledat ustanovení v zákoně č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, které je oproti daňovému řádu tzv. „lex specialis“. V ust. § 18 zmiňovaného předpisu najdeme následující odpověď: „Plátci, kterým vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, jsou povinni předložit daňové přiznání samostatně za každou daň, a to do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla, pokud tento zákon nestanoví jinak; ve stejné lhůtě a stejným způsobem jsou plátci oprávněni uplatnit nárok na vrácení daně, pokud tento zákon nestanoví jinak.“ Bude se tedy postupovat dle předpisu speciálního, ačkoli ustanovení daňového řádu obecně stanoví jinak.
Daň
Legální definici daně v českém právním řádu nenajdeme. Teorie definuje daň jako povinnou platbu uloženou zákonem, která je příjmem veřejného rozpočtu (tedy státního rozpočtu, rozpočtu obcí, krajů, státního či národního fondu, Evropské unie, nebo jiného rozpočtu, o kterém tak stanoví zákon).
Jednotlivé druhy daní, jak už bylo řečeno, upravuje velké množství předpisů, v nichž je vždy konkrétně stanoveno, jak se daň vyměřuje, jaká je lhůta pro její zaplacení atd. Daňový řád upravuje daň obecně a poskytuje tak rámec pro úpravu speciální.
Daň dle daňového řádu
Daňový řád ve svém ust. § 2 daňového řádu definuje daň pro vlastní účely jako:
- peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek,
- peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto zákona,
- peněžité plnění v rámci dělené správy.
Příslušenstvím daně se rozumí úroky, penále, pokuty, ale také náklady řízení.
Jak tedy plyne z výše uvedeného, daňový řád pod pojem nezahrnuje jen daň jako takovou (např. daň z příjmu nebo daň z přidané hodnoty), ale také cla a poplatky.
Clo
Clo je možné definovat jako peněžité plnění zvláštního druhu stanovené právními předpisy, jež je vybíráno ve vazbě na přechod zboží přes hranici území. Tuzemskou právní úpravu poskytuje zákon č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, nicméně se vstupem České republiky do Evropské unie, která funguje také jako celní unie, je většina úpravy obsažena právě v přímo aplikovatelných evropských předpisech, například Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie a další.
Poplatek
Právní úprava poplatků je roztříštěna do mnoha předpisů, neexistuje komplexní předpis vymezující vyměření a placení poplatků. Některé druhy poplatků řeší speciální právní předpisy (např. zákon o soudních poplatcích či o místních poplatcích), některé jsou upraveny v rámci předpisu řešícího komplexně konkrétní problematiku (př.: poplatek o odnětí upravený v lesním zákoně).
Specifickým typem poplatků jsou poplatky obecní. Obce mohou na základě zákonného zmocnění v rámci své samostatné působnosti ukládat správní a místní poplatky. Je plně na rozhodnutí obce, zda místní poplatky zavede, ovšem v případě, že tak zákonným postupem učiní, stávají se tyto pro obyvatele obce závaznými. Příkladem místních poplatků jsou například poplatek ze psů, poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt či poplatek za komunální odpad.
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.
