Základy daňového řízení

Zásady daňového řízení

Zásady daňového řízení jsou upraveny v hlavě II. daňového řádu, konkrétně v ustanoveních § 5-9 DŘ, a jsou použitelné pro celou správu daní. Tvoří základní rámec a zároveň aplikační a interpretační vodítko pro výklad speciálních daňových předpisů.

Zásada zákonnosti

Zásada zákonnosti je zakotvena již na ústavní úrovni, když Listina základních práv a svobod stanoví, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona.

Obecně tato zásada vyjadřuje vázanost postupů správce daně právními předpisy. Správce daně je tedy povinen postupovat v souladu se zákony, ale i dalšími obecně závaznými právními předpisy. Vzhledem k tomu, že součástmi právního řádu se rozumí též mezinárodní a evropské předpisy, musí se správce daně řídit i jejich obsahem.

Zásada legální licence

Správce daně může činit pouze to, co je mu zákonem povoleno, je tedy oprávněn vyžívat svou pravomoc v rozsahu, v němž mu ji ukládá zákon. Není možné, aby správce daně výkladem rozšiřoval své pravomoci nad rámec zákona nebo uplatňoval svou pravomoc k jiným než svěřeným účelům. Je povinen v rámci správního uvážení postupovat objektivně a nestranně.

Zásada přiměřenosti

Dle zásady přiměřenost správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy osob zúčastněných na správě daní, tedy měl by volit při správě daní takové prostředky, které budou osoby zúčastněné co nejméně zatěžovat, ale zároveň jimi lze účinně dosáhnout cílů daňového řízení.

Například při volbě způsobu vymáhání nedoplatku na dani by měl správce daně zvolit takový způsob, kterým bude dosaženo zaplacení nedoplatku, ale zároveň s co nejmenšími náklady, které ponese daňový subjekt – dlužník.

Zásada procesní rovnosti

Zásada procesní rovnosti stanoví, že osoby zúčastněné na správě daní mají před správcem daně rovná práva a povinnosti. Správce daně tak musí vůči nim postupovat nediskriminačním způsobem a nestranně. Žádný z daňových subjektů nemůže mít jakékoliv výhodnější postavení, třebaže jsou mezi jednotlivými daňovými subjekty faktické rozdíly (např. v majetku).

Zásada součinnosti

Zásada součinnosti zakotvuje, že osoby zúčastněné na správě daní a správce daně by měli spolupracovat a vycházet si vzájemně vstříc. Součinnost osob zúčastněných na správě daní je nezbytná ve všech fázích řízení. V případě, že osoba zúčastněná nebude spolupracovat, může jí být ze strany správce daně uložena i pořádková pokuta.

Zásada poučovací a slyšení ve věci

Správce daně je povinen umožnit osobám zúčastněným na správě daní uplatňovat jejich práva. Správce daně má tedy umožnit, aby mohl daňový subjekt svá práva realizovat (př. například umožnit nahlížení do spisu).

Aby mohly osoby zúčastněné na správě daní svá práva uplatňovat, musí se jim dostat ze strany správce daně poučení. Správce daně musí daňové subjekty přiměřeně poučit o jejich právech a povinnostech, stanoví-li to zákon nebo je-li to vzhledem k povaze úkonu nezbytné (např. má-li podání daňového subjektu vady, správce daně jej o tom poučí a umožní mu ve lhůtě vady podání opravit.)

Zásada vstřícnosti a slušnosti

Správce daně by měl podle této zásady vycházet osobám zúčastněným na dani v rámci možností vstříc. Úřední osoby jsou povinny vyvarovat se nezdvořilostí.

V případě, že se úřední osoby chovají nevhodně, lze na takové chování reagovat stížností dle § 261 daňového řádu. Taková stížnost nesmí jít k újmě stěžovatele. Správce daně je povinen stížnost prošetřit a vyřídit ji do 60 dnů od jejího doručení.

Zásada rychlosti řízení

Dle této zásady by měl správce daně postupovat tak, aby v řízení nedocházelo ke zbytečným průtahům. Ostatně, i tato zásada má oporu již v ústavním pořádku a rozvíjí tzv. princip dobré správy.

Daňové řízení by mělo trvat jen po dobu nezbytně nutnou k naplnění jeho účelu. Na druhou stranu, rychlost řízení by se neměla odrážet na kvalitě a způsobovat v řízení procesní nedostatky.

Proti případné nečinnosti se osoba zúčastněná na dani může bránit v souladu s ust. § 38 daňového řádu tím, že dá podnět k orgánu nadřízenému správci daně, který je nečinný. Nadřízený orgán musí takový podnět prověřit, a v případě, že je důvodný, přikáže „nečinnému“ správci daně, aby sjednal nápravu, případně sám věc může převzít.

Zásada hospodárnosti a procesní ekonomie

Zásada hospodárnosti stanoví, že správce daně by si měl v daňovém řízení počínat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. K tomu daňový řád a další předpisy stanoví správci daně nástroje. Příkladem bude oprávnění spojovat řízení, případně činit některé úkony pro různá řízení společně. Nikdy však nesmí vést takový postup ke krácení práv daňového subjektu.

Zásada volného hodnocení důkazů

Správce daně je dle této zásady oprávněn posoudit veškeré důkazy dle své vlastní úvahy. Nejsou tedy stanovena pro hodnocení důkazů žádná pravidla, například že některé důkazy mají přednost před jinými, vyšší důkazní sílu apod. Správce daně musí zvážit, zda je důkazů dostatek, jaké je případně nutné doplnit, posoudit pravdivost předložených důkazů a další tak, aby byl co nejlépe prokázán skutkový stav.

Ovšem, i v případě této zásady se musí správce daně vyvarovat libovůli. Všechny důkazy a jejich hodnocení musí v rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby bylo jeho uvážení a následné rozhodnutí přezkoumatelné.

Zásada legitimního očekávání

Zásada legitimního očekávání tvoří mantinely pro zásadu volného hodnocení důkazů. Správce daně sice hodnotí důkazy dle vlastní vůle, nicméně musí při svém rozhodování dbát, aby ve stejných případech se stejnými skutkovými okolnostmi nevznikaly nedůvodné rozdíly. V případech skutkově podobných či dokonce stejných nesmí správce daně rozhodovat rozdílně. Tím dochází rovněž k aplikaci zásady rovnosti.

Správce daně by měl při rozhodování vycházet ze znalosti právních předpisů, jejich odborných výkladů, ale také z ustálené rozhodovací praxe a judikatury správních soudů, což by jej mělo stálost rozhodování ulehčit.

Zásada materiální pravdy

Zásada materiální pravdy znamená, že správce daně posuzuje právní jednání dle jeho skutečného obsahu, nikoliv dle jeho formálního označení.

Zásada neveřejnosti a mlčenlivosti

Ustanovení § 9 odst. 1 daňového řádu stanoví, že správa daní je neveřejná. Právě zásada neveřejnosti je jednou ze základních zásad daňového řízení.

Neveřejnost správy daní je nezbytnou pro její fungování, měla by totiž zajistit, že daňové subjekty si mohou být jisty, že údaje zůstanou nepřístupné veřejnosti a budou použity jedině pro správu daní.

Právě z tohoto důvodu je zásada neveřejnosti úzce navázána na zásadu mlčenlivosti. Všechny úřední osoby a osoby zúčastněné na správě daní jsou vázány povinností mlčenlivosti o všem, co se v rámci daňového řízení dozvěděly o poměrech jiných osob. Povinnost mlčenlivosti úřední osoby nezaniká ani, když úřední osoba nebude již nadále u správce daně zaměstnána.

Daňový řád však stanoví výjimky ze zásady mlčenlivosti. Porušení povinnosti mlčenlivosti se nevztahuje zejména na:

• informace veřejně známé či dostupné z informačních systémů veřejné správy (např.: obsazení orgánů právnické osoby, účetní závěrky či údaje o vlastnictví nemovitých věcí z katastru nemovitostí)
• zobecněné informace, z nichž nevyplývá, koho se týkají – příkladem mohou být modelové příklady pro pedagogické účely v anonymizované podobě.

Prakticky se zásada neveřejnosti také promítá do podoby ústních jednání, která nejsou na rozdíl od trestního či civilního soudního řízení, veřejnosti přístupná.

Zásada oficiality a zásada vyhledávací

Dle těchto zásad je správce daně povinen neustále zjišťovat předpoklady pro vznik či trvání povinností zúčastněných osob v daňovém řízení.

Primárně by základem zjištění daně mělo být tvrzení daňového subjektu, nicméně pokud ten tak neučiní, nebo jinak nedodrží svou zákonem uloženou povinnost, musí správce daně zahájit a vést řízení z moci úřední tak, aby cíle daňového řízení byly naplněny.

Zásada, dle níž je správce daně oprávněn nakládat s osobními i jinými údaji pro potřeby správy daní

Vzhledem k tomu, že se správce daně při plnění svých pravomocí v rámci daňového řízení nevyhne shromažďování osobních údajů, zakotvuje poslední zásada zmocnění k jejich shromažďování. Připomínáme, že obecně je tato problematika upravena v rámci GDPR – tedy Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) a dále zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů). Ty se samozřejmě uplatní i při správě daní. Správce daně je ale oprávněn shromažďovat jen údaje nutné ke správě daní.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.