Společná zemědělská politika po reformě z roku 1992



• Vnitřní a vnější tlaky na reformu Společné zemědělské politiky
• MacSharryho reforma Společné zemědělské politiky z roku 1992
• Agenda 2000
• Reforma SZP z června 2003
• Rozšíření Unie o 12 nových členských států
• Health Check

2.1. Vnitřní a vnější tlaky na reformu Společné zemědělské politiky

Na sklonku 80. let začalo být zřejmé, že společná zemědělská politika potřebuje změnu celkové filozofie. V některých sektorech, zejména v oblasti pěstování obilnin a chovu jatečního dobytka, nastávala opět kritická situace, obdobné té, jakou společenství muselo řešit o několik let dříve v sektoru mléka. V roce 1991 mělo Evropské společenství ve svých skladech více než 15 miliónů tun obilí, které nenalézaly odbytiště, a celkové výdaje na podporu farmářů přesáhly původně plánovaný předpoklad. Tento vnitřní důvod reformy Společné zemědělské politiky však nebyl jediným. Na změnu koncepce subvencování evropského zemědělství tlačil také i významný vnější vliv. Tím byla jednání v rámci Uruguayského kola GATT, kde tvořily otázky obchodu se zemědělskými výrobky významnou část agendy.

Obecná dohoda o clech a obchodu (GATT) vznikla v roce 1948 a signatářské státy si v ní stanovily cíl postupné liberalizace světového obchodu. Vzhledem k politické a ekonomické závažnosti projednávaných otázek se jednání uskutečňovala formou tzv. kol, která trvala vždy několik let. Liberalizace obchodu se zemědělskými výrobky byla formálně součástí dohody, ve skutečnosti se však po dlouhá léta na pořad jednání téměř nedostala. Jednání se vždy soustředily na pokles cel v obchodě s průmyslovými výrobky a v zemědělství byly projednávány pouze okrajové otázky. Některé však měly i výrazný dopad na vzájemný obchod Evropského hospodářského společenství s ostatními státy. Například v roce 1962 se Evropské hospodářské společenství na konci tzv. Dillonova kola zavázalo, že sníží cla na zemědělské výrobky uplatňované na dovoz ze třetích zemí. Ve stejné době společenství souhlasilo s požadavkem USA, že na dovoz olejnin nebudou uvalována žádná dovozní cla. Oblast olejnin tak byla v Evropě na rozdíl od obilnin od samého počátku výrazně liberalizována. To způsobilo i problémy evropským producentům obilnin. Nulová cla na dovoz olejnin a některé druhy náhražkových krmiv způsobila, že tyto komodity vytlačovaly díky nízkým cenám a vysoké výživnosti evropské obilí na domácím trhu krmiv pro hospodářská zvířata. Zvýšená konkurence ze zámoří přispívala k růstu neprodejných zásob obilnin v evropských skladech. Přes liberalizaci v oblasti olejnin se uvolnění obchodu se zemědělskými výrobky nestalo předmětem komplexního jednání v rámci GATT. V 70. letech USA stále více napadaly evropskou ochranářskou politiku, nepodařilo se jim však až na pár ústupků docílit podstatnějších změn.

K zásadnímu obratu došlo až v roce 1986. Právě tehdy bylo zahájeno Uruguayské kolo jednání GATT. V počáteční deklaraci ministrů průmyslu a obchodu (či odpovídajícího ekvivalentu) byl položen zvláštní důraz na liberalizaci obchodu se zemědělstvím. Útok proti evropskému systému podpor vedly především USA podporovány tzv. Cairnskou skupinou. USA se obávaly ztráty světových trhů ve prospěch evropských farmářů a je nepochybné, že tyto obavy měly reálný základ. Díky tomuto systému podpor poskytovaných vlastním zemědělcům zvýšily státy Evropského hospodářského společenství výrazně svůj podíl na světovém trhu s obilninami ze 14 procent v roce 1981 na 20 % v roce 1991. Podíl USA ve stejném období výrazně poklesl ze 47 na 32 %, přesto si však udržovaly dosud dominantní postavení. Z jejich pohledu však byly rozhodující tendence, a nikoli dosažený stav. USA podporované spojenci z Cairnské skupiny vznesly nejprve na jednáních požadavek na odbourání všech ochranných cel a veškerých podpor poskytovaných unijním zemědělcům, což bylo pro evropské země nepřijatelné. Společenství bylo ochotno přijmout navržené principy liberalizace, ale za podmínky, že k jeho aplikaci bude docházet postupně.

Toto kolo zpochybnilo základní nástroje Společné zemědělské politiky, mezi něž patřily podpora vývozu zemědělských výrobků do třetích zemí a vysoké celní zatížení na dovoz vybraných zemědělských produktů do Evropské unie. Pokud by však Evropské hospodářské společenství přistoupilo na zrušení vývozních podpor, stalo by se její zemědělské zboží vzhledem k vysokým domácím cenám na světových trzích neprodejným. Zrušení dovozních cel a dávek zase hrozilo záplavou komunitárního trhu mnohem levnějšími produkty ze zahraničí. Evropské země se však mohly obávat i z jiného důvodu. V rámci jednání Uruguayského kola byl totiž také projednáván systém, struktura a výše finančních prostředků určených z unijního rozpočtu farmářům. Obzvlášť nevýhodný se v nové konstelaci pro Evropu ukazoval dosavadní model podpor založený na garanci výkupních cen určitých zemědělských komodit. Ceny hlavních zemědělských komodit, jež každý rok určovala Rada ministrů, byly často výrazně vyšší, než ceny dosahované na světových trzích.

Po několika neúspěšných jednáních bylo nakonec mezi Evropským společenstvím a USA dosaženo dohody v Blair House v roce 1992. Oficiálně byl kompromis posvěcen podpisem závěrečné dohody v Marakeši v roce 1994, která formálně uzavřela Uruguayské kolo GATT a založila Světovou obchodní organizaci (WTO). Tyto dohody obsahovaly několik klíčových ustanovení o zemědělství. Jejich ustanovení byla platná pro všechny signatářské země a významně ovlivňovaly a stále ovlivňují současnou i budoucí podobu evropského zemědělství.

Redukce vývozních dávek: Signatářské státy se dohodly, že do roku 2000 sníží množství poskytovaných vývozních podpor o 21 procent. Vyjádřeno jejich hodnotou šlo o pokles o 36 procent. Přístup na trhy: Podpisem dohody se státy zavázaly k celkové změně filozofie ochrany domácího trhu. Napříště byly zakázány klouzavé dávky uvalené na dovážené zboží, které budou nahrazeny systémem fixních cel. To postihovalo výrazně dosavadní systém Společné zemědělské politiky, kde byly klouzavé dávky klíčovým prvkem ochrany domácího trhu v rámci tzv. komunitární preference.

Redukce domácích podpor: Spolu se změnou přístupu na trh šlo o nejvýznamnější ustanovení, které si vynutilo celkovou reformu Společné zemědělské politiky. Signatářské státy se zavázaly, že musí dojít ke snížení domácích podpor poskytovaných zemědělcům o 20 procent v porovnání s referenčním obdobím 1986–1988. Fakticky to znamenalo, že se Evropská unie zavázala k postupnému odbourávání subvencí. Tento krok by způsobil šok pro dosud chráněné evropské zemědělce. Proto si Evropská unie vymohla výjimku z povinného snižování subvencí pro přímé platby zemědělcům. Právě tudy vedla cesta k přijatelné reformě Společné zemědělské politiky, která spočívala v přechodu od systému podpor závisejících přímo úměrně od množství produkce k systému vyplácení přímých plateb, které jsou poskytovány zemědělci nezávisle na množství produkce, které je schopen dodat na trh (kritériem je např. výměra orné půdy nebo počet kusů poráženého dobytka).

2.2. MacSharryho reforma Společné zemědělské politiky z roku 1992

Reforma z roku 1992 nebyla prvním návrhem na zásadní změnu poměrů v evropském zemědělství. Již v roce 1968 navrhl tehdejší komisař Evropské komise pro zemědělství Sicco Mansholt plán, jehož cílem mělo být zvýšení konkurenceschopnosti farem. Plán předložený členským státům obsahoval radikální opatření na likvidaci začínajících přebytků. I když obsahoval řadu námětů jdoucích nepochybně správným směrem, vyvolal znepokojené reakce zemědělské veřejnosti. V mlýnici protichůdných zájmů z něj nakonec po hlasování v Radě v roce 1972 zbylo pouze torzo. K zásadním reformám nebyla silná vůle jistě i proto, že navrhovaná opatření přicházela v době, kdy krize dosavadního modelu Společné zemědělské politiky nebyla ještě tak silně pociťována.

O dvacet let později byla situace zcela jiná. Podnětů k reformě bylo velmi mnoho, a i když stoupající finanční náročnost zemědělství byla dlouhodobě předmětem kritiky, bezprostředním důvodem reformy se stala nutnost přizpůsobit se požadavkům jednání v GATT. To však bylo ve vnitropolitické diskusi spíše zakrýváno, aby se u mnoha kriticky naladěných zemědělců nevzbudil dojem, že Evropa v jednáních podlehla liberalizačním požadavkům USA. Ve skutečnosti si byla většina států Evropského hospodářského společenství (a později Evropské unie) vědoma, že postupná liberalizace je nezbytná. Tuto cestu podporovalo především Nizozemí, jehož výkonné zemědělství si od liberalizace slibovalo možnost další expanze na zahraniční trhy. V každém případě se další izolace Evropské unie v zemědělském obchodě považovala za ekonomicky i politicky kontraproduktivní. S tímto vědomím posvětilo nakonec reformu i Německo s Francií.

V roce 1992 tak byl přijat balíček opatření k zásadní reformě Společné zemědělské politiky, tzv. MacSharryho reforma. Cílem přijatých změn bylo zvýšit konkurenceschopnost evropského zemědělství na světových trzích, omezit rostoucí finanční náročnost Společné zemědělské politiky a přetnout dlouhodobé trendy vedoucí k vytváření přebytků. Mezi tyto změny patřilo snížení centrálně stanovených intervenčních cen se současnou kompenzací tohoto snížení zemědělcům vyplácením přímých plateb tak, aby nebyly dotčeny jejich příjmy. Přímé platby měly navíc tu výhodu, že nespadaly pod závazek povinného snížení poskytovaných podpor, k němuž dala Evropská unie souhlas v rámci jednání GATT. V oblasti pěstování obilnin bylo poskytování podpor podmíněno povinným ponecháním části orné půdy ladem. Jednalo se o radikální krok, který měl vést k omezení orné půdy a celkové nabídky obilnin na trhu. Zároveň mělo dojít k využívání zemědělské půdy k jiným účelům, jako je zalesňování či agroturistika a ke snižování výrobních kvót u mléčných výrobků. Důležité kroky byly podniknuty zejména v oblastech, kde byly náklady nejvyšší, a situace si žádala výraznou změnu. Pěstování obilnin a produkce hovězího masa vedla k vytváření největších přebytků. Oba sektory tradičně byly a i po reformě Společné zemědělské politiky zůstávají nejnákladnější položkou společné zemědělské politiky současnosti. Jakákoli změna musela být proto započata právě zde.

Tato tabulka ukazuje podíl výdajů Společné zemědělské politiky v rámci EAGGF fondu:

Zdroj: J. Loyat, Y. Petit, La politique agricole commune, Paris, 1999, převzato z údajů Evropské komise

Z tabulky je zřejmé, že jednotlivé oblasti produkce byly v Evropské unii podporovány rozdílnou měrou. Ne všechny tržní řády mohou být předmětem kritiky za jejich finanční nenasytnost, která polyká stále více prostředků z unijního rozpočtu. Největší díl podpor v rámci Společné zemědělské politiky bylo vyčleněno na obilniny – v roce 1998 to bylo celkem 42,3 procent. Od prvních realizací společných tržních řádů mezi nimi byly ostatně velké rozdíly. Nikdy nebylo zcela pravdou, že všichni zemědělci společenství měli zaručenou neomezenou garanci cen a odbytu svých produktů. Pro některé společné organizace trhu tato politika nebyla nikdy zavedena a od 80. let byla postupně omezována i u nejsilněji intervenčně orientovaných (obilniny, hovězí maso a mléko).

Intervenční mechanismus se stal pružnějším, často se intervenuje jen tehdy, pokud se tržní cena pohybuje zřetelně pod stanoveným prahem. Pro některé komodity bylo stanoveno maximální množství, na které se vztahuje nabídka intervenčního nákupu. Od roku 1992 byla navíc podmiňována i splněním nevýrobních opatření, např. uvedením části zemědělské půdy (15 procent) do klidu, splnění podmínek v oblasti životního prostředí nebo důrazem na extenzifikaci výroby. Agro-environmentální programy zavedené v rámci reformy motivují zemědělce, aby zajišťovali environmentální služby, které přesahují běžně uplatňované správné zemědělské postupy a základní právní normy shrnuté v jedné konkrétní ose politiky rozvoje venkova pro období 2007–2013. Zemědělcům, kteří dobrovolně písemně potvrdí svůj závazek uplatňovat pravidla agro-environmetálního zemědělství po dobu alespoň 5 let (případně déle, v závislosti na přínosu pro životní prostředí), může být vyplacena finanční podpora. Členské státy mají povinnost nabídnout zemědělcům možnost se do takových programů zapojit, což samo o sobě vyjadřuje politickou důležitost, která je uvedeným programům přikládána.

Reforma Společné zemědělské politiky z roku 1992 splnila svůj hlavní účel. Evropská unie mohla splnit své závazky přijaté v rámci jednání kola GATT a zároveň došlo k výraznému snížení zásob intervenčních skladů. K tomu napomohly nejen výsledky reformy, ale také mimořádně příznivá konjunktura na mezinárodních trzích v polovině 90. let, zejména na trhu s obilím, kde silná poptávka a vysoké ceny umožnily vývoz unijního obilí. Zásadní novinkou bylo to, že se finanční podpora začala přesouvat od plošné podpory na přímé kompenzační platby, které mají zamezit zvyšování zemědělské produkce. Podpora farmářů není od této chvíle nutně vázaná na produkci. Finanční náročnost SZP však nedoznala významných změn.

zpět na začátek

2.3. Agenda 2000

Přes dosažené úspěchy po reformě Společné zemědělské politiky z roku 1992 byl z dlouhodobého hlediska její výsledek nejistý. Výdaje na Společnou zemědělskou politiku v roce 1994 stále dosahovaly výše okolo 40 miliard eur. Krize nemoci šílených krav v sektoru hovězího masa, která v Evropě vypukla ve dvou vlnách v roce 1996 a 1999, si vyžádala další nepředvídané výdaje v řádu několika miliard eur. Razantní opatření přijatá na znovuzískání důvěry spotřebitelů zahrnovala povinné testování porážených kusů dobytka na výskyt BSE a likvidaci celých stád v případě zjištění nákazy. Prudký pokles poptávky tím však zastaven nebyl. Proto v roce 2000 přijala Evropská unie rozhodnutí o výkupu zdravých kusů dobytka k likvidaci, neboť o tak vysokou produkci hovězího masa nebyl zájem, což vedlo k růstu unijních výdajů na zemědělství o 5,7 procent v roce 2001 a navrhovaný rozpočet přesáhl 43 miliard eur. Společná zemědělská politika se stala terčem silné kritiky ze strany občanů a spotřebitelů. Jacques Rupnik se vyjádřil ve smyslu, že "produktivní systém Společné zemědělské politiky se stal natolik výkonný, že sám zešílel".

Všem bylo zřejmé, že je potřeba přijmout další rozhodnutí, které nasměrují evropské zemědělství cestou větší ohleduplnosti k životnímu prostředí a porozumění zdravotním obavám obyvatelstva. Krize okolo nemoci šílených krav ostatně nebyla jedinou. V Belgii byla ve stejné době objevena kuřata obsahující jedovaté dioxiny a v Rakousku se zase přišlo na to, že tamní farmáři krmili chované vepře zakázanými hormony. Takové události nezpochybňovaly jen evropskou zemědělskou politiku jako celek, ale poukázaly také na nelegální praktiky některých zemědělců, kteří neváhali sáhnout po nedovolených prostředcích.

Otázky dopadu na veřejné zdraví navíc nesouvisí pouze s kvalitou potravin a jejich nezávadností, ale již dnes Evropě způsobují velké komplikace v obchodních vztazích s USA. Geneticky modifikované potraviny se v USA již staly nedílnou součástí zemědělství, a lze si představit, jakou nespokojenost Američanů může Evropská unie vyvolat, pokud by se v budoucnu snažila o omezení exportu ze zámoří s odvoláním na obavy z rizikovosti tohoto druhu potravin. Již dnes ostatně USA vedou s Evropskou unií velký obchodní spor o dovoz hovězího masa pocházejícího z dobytka krmeného hormony, které Evropská unie již před lety zakázala. Američtí experti ovšem se stanoviskem svých evropských kolegů zásadně nesouhlasí. Pro ně jsou takto krmená zvířata pro spotřebitele naprosto bezpečná. V roce 1996 se případ "hovězího s hormony" dostal až před orgán urovnávání sporů Světové obchodní organizace. Bylo to poprvé, co WTO řešila obdobný případ, kde proti sobě stálo právo na volný pohyb zboží na jedné straně a obavy ze zdravotních dopadů na straně druhé. Rozhodčí výrok konstatoval, že evropský postoj není dostatečně podložen vědeckým názorem, který by jednoznačně prokázal míru rizika a dal tak nakonec částečně za pravdu USA. Jelikož Evropská unie následně nezrušila zákaz dovozu do roku 1999, jak to po ní bylo požadováno, dala WTO USA právo uvalit na dovoz evropského zboží sankce ve výši 116 miliónů dolarů ročně. Právě tak vysokou škodu způsobil totiž podle WTO zákaz dovozu "hovězího s hormony" americkým zemědělcům. Rozhodnutí WTO se v Evropské unii stalo předmětem silné kritiky. Je zřejmé, že tento typ sporů v mezinárodním obchodě bude ve 21. století stále častější.

Nová strategie pro zemědělský sektor byla předložena roku 1997 v dokumentu Agenda 2000, který se zaměřil na finanční období 2000–2006 a je pokračováním reforem z roku 1992. Definitivní verze reformy byla přijata v Berlíně v březnu 1999. Hlavními prvky reformy jsou snižování intervenčních cen u významných komodit (o 15 % u obilí, 20 % u hovězího masa a od roku 2005 u mléka o 15 %), které je kompenzováno vyššími přímými platbami, které nejsou vázány na produkci, dále podpora tržního chování zemědělců, což by mělo zlepšit jejich postavení v mezinárodním obchodě, dále větší důraz na nezávadnost a kvalitu potravin, na zvýšenou ochranu životního prostředí a zacházení se zvířaty. SZP se také začala zabývat agroenvironmentálními otázkami a problematikou venkova jakou součásti kulturního dědictví. Jak je patrno, SZP se zaměřuje na neekonomické aspekty, jako je ochrana životního prostředí, kvalita a nezávadnost potravy, dobré zacházení se zvířaty či rozvoj venkova.

zpět na začátek

2. 4. Reforma SZP z června 2003

26. června 2003 přijali ministři zemědělství členských států EU zřejmě nejzásadnější reformu SZP, která zcela změnila způsob podpory zemědělců v Evropské unii. Nová SZP je více přizpůsobena spotřebitelům a daňovým poplatníkům. Farmáři se budou moci řídit poptávkou na trhu a většina subvencí bude vyplácena nezávisle na objemu produkce. Nová podoba SZP by měla farmáře přimět k větší konkurenceschopnosti a orientaci na tržní produkci, ale zároveň jim zaručit jistou úroveň příjmů. Zdůrazňovány jsou zemědělské programy dbající na ekologickou produkci, dobré zacházení se zvířaty a kvalitu výroby. Díky reformě by měla mít Evropská unie lepší pozici při jednáních s WTO.

Mezi hlavní zásady reformované SZP patří především respektování standardů na úrovni farmy, které se týkají ochrany životního prostředí, kvality a bezpečnosti potravin, pohody zvířat a dobré zemědělské praxe (cross compliance). Reforma stanovila osmnáct standardů v oblasti životního prostředí, bezpečnosti potravin, zdraví zvířat a plodin, dobrého zacházení se zvířaty, které musí zemědělec dodržovat. Při porušení jsou možné sankce, členské státy si mohou podržet 25% získaných pokut. Dále byl zaveden zemědělský poradenský systém, který jsou členské státy povinny zavést tak, aby ho mohli zemědělci využívat od roku 2007. Účast farmářů v něm bude dobrovolná, od roku 2010 možná povinná. Nově byly zavedeny jednotné platby na farmu (single farm payment) s tím, že odbourání přímých plateb bude od r. 2005 standardem, nejpozději do roku 2007. Zemědělský výrobce bude v budoucnosti získávat jednu platbu namísto několika plateb. Nároky na platby lze uskutečnit, pouze pokud budou odpovídat oprávněné hektarové rozloze. Členské státy si mohou vybrat, zda budou všechny platby, které nebudou vázány na produkci, vyplácet jako paušální platbu na hektar na národní nebo regionální bázi. Členské státy mohou rozlišovat mezi pastvinami a ornou půdou. Zároveň došlo k odstranění vazby podpor na zemědělskou produkci (decoupling) a k vyjmutí půdy z produkce (set aside), které bude rotační. Osvobozeny z povinnosti vyjmutí určitého procenta z produkce budou zemědělská hospodářství, která provozují ekologické zemědělství. Na takto vyčleněné půdě se budou moci pěstovat plodiny, které neslouží k lidské spotřebě. Další novinku představuje přesun části plateb do fondů venkovského rozvoje, tzv. modulace, která se týká farem, jimž jsou poskytovány přímé platby nad 5.000 eur. Farmy pobírající platby do 5.000 eur ročně jsou od snižování plateb výše uvedenými procenty osvobozeny. Modulace se nevztahuje na nové členské státy do té doby, než dosáhnou jejich přímé platby stejné úrovně, jaká je v současných členských státech. Nově bude podle mechanismu, který vstoupí v platnost až od 2007, dodržována finanční disciplína snižování prostředků pro SZP. Podle reformy budou zavedena nová opatření týkající se venkovského rozvoje, kde budou podporovány nové technologie pro zpracování potravin, bude kladen důraz na kvalitu výroby, blahobyt zvířat, podporu mladých farmářů, atd. Od roku 2007 musí členské státy nabídnout farmářům, kteří obdrží podporu více než 15 eur přímé podpory ročně, dobrovolný poradenský systém, který by měl sloužit ke sledování zachování požadavků správného hospodaření na farmě (cross-compliance).

Co se týká konkrétních surovin, největší dopad měla reforma na obiloviny (úroveň intervenční ceny na obilí zůstala zachována, o 50% se snížila tzv. měsíčními příplatky k této ceně), tvrdou pšenici (snížil se příplatek pro tzv. tradiční oblasti, zavedla se prémie na kvalitu), žito (budou zrušeny intervenční nákupy), rýži (intervenční cena na rýži bude snížena o 50%), bílkovinná krmiva (dosavadní příplatek ve výši 9,5 eur/t se mění na podporu ve výši 55,57 eur/ha, ale jen v rámci maximální zaručené plochy l, 4 mil. ha), škrob (minimální cena na brambory na škrob zůstává zachována, z přímé platby na škrob zůstane 60 % vázáno na produkci, 40 % součástí jednotné platby), sušenou píci (zavedena specifická výrobková podpora), ořechy (zavedena specifická paušální výrobková sazba) a mléčné výrobky (kvótní režim byl pžim jednotné platby na plochu.

Členské státy EU uplatňující zjednodušený režim jednotné platby na plochu jej budou moci využívat i nadále až do roku 2013, takže nebudou nuceni přejít na režim jednotné platby do roku 2010. Zemím EU–12 bude přiděleno 90 milionů EUR, aby mohly snadněji využívat ustanovení článku 68 do doby, než budou jejich zemědělcům postupně zavedeny přímé platby.

Členské státy používající režim jednotné platby budou moci momentálně nečerpané prostředky z národního finančního rámce buď využít na opatření podle článku 68 nebo převést do fondu pro rozvoj venkova. V současnosti se všem zemědělcům získávajícím přímou podporu převyšující 5 000 EUR snižují platby o 5 % s tím, že se tyto finanční prostředky přesouvají do rozpočtu na rozvoj venkova. Do roku 2012 se tato částka zvýší na 10 %. U plateb převyšujících 300 000 EUR ročně se uplatní další snížení o 4 %. Takto získané finanční prostředky mohou členské státy využít k posílení programů v oblasti změny klimatu, obnovitelné energie, hospodaření s vodními zdroji, biologické rozmanitosti a inovací, která je s těmito oblastmi spojena, a na doplňková opatření v odvětví mléka a mléčných výrobků. Takto převedené finanční prostředky bude EU spolufinancovat ze 75 % a v konvergenčních regionech s nižším průměrem HDP z 90 %.

Investiční podpora pro mladé zemědělce v rámci rozvoje venkova bude zvýšena z 55 000 EUR na 70 000 EUR.

Podpora zemědělcům je spojena s požadavkem na dodržování norem v oblasti životního prostředí, dobrých životních podmínek zvířat a jakosti potravin. Zemědělcům, kteří tato pravidla nedodržují, se podpora snižuje. Tato tzv. podmíněnost bude zjednodušena odstraněním norem, které nejsou pro odpovědnost zemědělců relevantní a ani s ní nejsou spojeny. Budou doplněny nové požadavky na zachování environmentálních výhod vynětí půdy z produkce a na lepší hospodaření s vodními zdroji.

Opatření pro zajištění nabídky na trhu by neměla snižovat schopnost zemědělců rychle reagovat na tržní signály. Intervenční cena bude u vepřového masa zrušena a u ječmene a čiroku bude nulová. U pšenice budou intervenční nákupy možné během intervenčního období za cenu 101,31 EUR za tunu až do výše 3 milionů tun. Nad rámec tohoto množství budou nákupy realizovány prostřednictvím nabídkového řízení. U másla tento limit činí 30 000 tun a u odstředěného mléka 109 000 tun s tím, že nad rámec těchto množství budou intervenční nákupy uskutečňovány formou nabídkového řízení.

Health Check představuje především úpravu stávajících mechanismů SZP. Neřeší tedy otázku budoucnosti SZP a jejího financování (včetně vývozních subvencí, přímých plateb a požadavků ze strany Světové obchodní organizace) po roce 2013, pouze vyzývá k tomu, aby se tím v následujícím období Komise i Rada vážně zabývaly. Rada proto zahájila diskusi o budoucnosti SZP po roce 2013 na svém zasedání v listopadu 2008. Obecným trendem výdajové složky rozpočtu SZP bude přesun prostředků od tradičních politik na politiky moderní zaměřené na posilování dlouhodobě udržitelného rozvoje a konkurenceschopnosti. Na straně příjmů bude muset taktéž dojít ke změnám.

Ve svém Sdělení z března 2009 o zjednodušení společné zemědělské politiky je Komise EU přesvědčena, že do roku 2012 splní svůj závazek ke snížení administrativní zátěže v zemědělství o 25 procent, čímž se evropské zemědělské hospodářství stane konkurenceschopnějším. Akční plán pro zjednodušení SZP je prosazován od roku 2005. Zaměřuje se na rušení zastaralých předpisů, zavádění reforem a vylepšování postupů pro tvorbu právních předpisů a systémy informačních technologií, zefektivnění pravidel týkající se podmíněnosti, pravidelnější přezkum právních předpisů a možné změny v politice jakosti EU, včetně obchodních norem a systému zeměpisných označení.

zpět na začátek