Znalosti a konkurenční výhoda



Převzato z knihy „Strategické řízení podniku“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2011.

V průběhu osmdesátých let minulého století se ukázalo, že se hmotné podnikové zdroje nemohou stát dlouhodobým zdrojem pro dosažení konkurenční výhody a že na významu stále nabývají zdroje nehmotné. Následně v devadesátých letech se vyděluje ze zdrojového přístupu nový směr, který je založen na znalostech (Knowledge-based View of Strategy). Jeho princip formuloval Japonec Nonaka a Američan Grant. Znalosti disponují specifickými vlastnostmi, které je předurčují k využití pro dosažení dlouhodobé konkurenční výhody – mohou v podniku vznikat, přenášet se na další pracovníky, uchovávat, využívat, jsou originální pro každý podnik a obtížněji konkurenty napodobitelné, mohou se v čase rozšiřovat.

V předchozím zdrojovém přístupu se význam znalostí již objevoval, ale byl spíše zahrnován do know-how a spojován s lidským potenciálem. Ve znalostním přístupu jsou znalosti nejdůležitějším zdrojem pro dosahování konkurenční výhody. „Strategická škola založená na znalostech považuje znalosti za rozhodující zdroj pro dosažení konkurenční výhody. Schopnost firem pracovat efektivněji se svými znalostmi je primárním zdrojem pro vytváření hodnoty a pro rozvoj organizace.“ (Spender, 1996) Potvrzuje se tak Druckerova vize, že se znalosti stanou rozhodujícím faktorem pro podnikovou úspěšnost. Drucker již ve své knize Efektivní vedoucí, která anglicky vyšla v šedesátých letech, mluví o znalostních pracovnících, kterým přisuzuje velkou budoucnost.

V polovině devadesátých let se v USA objevuje pojem Nová ekonomika jako výraz pro společnost blahobytu bez cyklického vývoje, která je založena na řadě aspektů, mezi nimiž významnou roli hrají znalosti. V této době dochází k přesunu industriálního paradigmatu na paradigma znalostní. Významnost tohoto posunu bývá přirovnávána k významnosti průmyslové revoluce. Generování blahobytu lidstva je v Nové ekonomice založeno na vytváření nových znalostí ve vztahu k vyspělým a navzájem propojeným informačním technologiím. Informační technologie umožňují masový přístup ke znalostem v globálním prostoru i k jejich využívání a transformují tak společnost do nové formy – do znalostní společnosti. „Znalostní ekonomika přetváří znalosti na aktivum a vytváří z nich základní ekonomický zdroj. V nové ekonomice není základní otázkou ‚Kde a jak dlouho jste pracovali?’, ale ‚Co jste se naučili a co víte?‘.“ (Beazley, Boenisch, Harden, 2002)

V globálním světě a v podmínkách hyperkonkurence jsou znalosti stále více rozhodujícím faktorem podnikové úspěšnosti. Stávají se vedle práce, půdy a kapitálu čtvrtým výrobním faktorem, ale oproti předchozím zaznamenávají stálý růst a zvyšující se význam. Nejsou však izolovaným faktorem a nelze zavrhnout ani ostatní přístupy k dosahování konkurenční výhody, ať už jsou založeny na inovacích, nákladovém vedení, diferenciaci nebo na materiálních a nemateriálních zdrojích. Mezi uvedenými přístupy a znalostmi existuje velmi úzká vazba. Podnikové znalosti spolu se schopností společnosti učit se umožňují tyto přístupy k dosažení konkurenční výhody efektivně a účinně využít a dosáhnout jejich dlouhodobé využitelnosti ve formě diskontinuálních a permanentních změn.

Sveiby (1997) identifikoval posun ke znalostnímu paradigmatu v celé řadě dílčích faktorů, u kterých vidí hlavní změny především v chápání a v postavení člověka v podniku jako rozhodujícího nositele a uživatele znalostí a klíčového zdroje úspěšnosti podniku. Např. společnost Toyota před několika desetiletími prohlásila, že lidé jsou jejím největším bohatstvím, a další firmy to po ní jen opakovaly, aniž by to naplňovaly. A v posledním desetiletí jsou nejúspěšnější právě ty společnosti, pro něž se toto slova nestala pouhým heslem, ale každodenní skutečností.

K dosažení konkurenční výhody prostřednictvím znalostí nevedou a ani nemůžou vést jakékoliv znalosti. Současně získávání a vlastnictví znalostí v organizaci neznamená jejich využívání a dosahování konkurenční výhody. Platí totéž, co u ostatních přístupů k dosahování konkurenční výhody. „Dlouhodobá konkurenční výhoda závisí na schopnosti kontinuálně inovovat a učit se rychleji než ostatní konkurenti.“ (De Geus, 1988)

Tab. 10.1 Rozdíl mezi industriálním a znalostním paradigmatem (Sveiby, 1997)

Převzato z knihy „Strategické řízení podniku“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2011.